Voices in the Sky

Ptačí písně, které jsme zvyklí slýchávat každým dnem nám postupně splývají s pozadím všednosti a jejich přítomnost a důležitost pro utváření pocitu z daného místa si uvědomíme, teprve když utichnou či jsou nahrazeny zvuky jinými. Všichni ti kosi, sýkory a sojky se určitým způsobem podílejí na pocitu "domova" a i když člověk překročí jednu či několik státních hranic, ptačí písně se mění jen zvolna a tak se domov v určitém smyslu stává docela širokým pojmem splývajícím se zoogeografickou oblastí.

Nearktická zoogeografická oblast mnoho familiérních písní domova neskýtá. Snad jen vrány všude krákají stejně. V Boulderu a v okolí se to hemží prapodivnými i zdánlivě povědomými opeřenci, většinou se mi je však nedaří ani vyfotit, natož nahrát. Takže sahám k wikipedii, abych překročil co nejméně autorských práv.

A na počest dnešních narozenin mé oblíbené ptačí etoložky zakládám seznam pozorovaných ptáků: 

(fotky budou zcela jistě přibývat; se snahou nahradit cizí vlastními)

American Robin (Turdus migratorius)

Steller's Jay (Cyanocitta stelleri)  

Black-capped Chickadee (Poecile atricapillus)

(...)

Bluebird, flying high

Tell me what you sing 

If you could talk to me 

What news would you bring 

Of voices in the sky 

How to change the world

This is going to be transcription of a speech given at Pearl street by a man who claimed to be able to drive McDonald's into bankrupt in a single day.

V Boulderu je kromě University of Colorado ještě jedno vysoké učení, obskurní instituce s názvem Naropa. Je to snad prý jediná buddhistická univerzita v zemi a zabývá se tzv. kontemplativním vzděláváním (contemplative education, jestli vám toto řekne víc). To contemplate znamená asi toto: myslíte na něco intenzivně, ale bez přílišného úsilí a spěchu, prostě necháte tu věc působit v klidu na vaši mysl. Nuže, taková vzdělávací instituce, spojující to nejlepší z myšlenek starého Řecka a Indie, nepochybně produkuje samé zajímavé absolventy.

Jednoho jsem měl tu čest potkat nedělního večera na Pearl street, v centru Boulderu, jmenoval se Jay. Předesílám, že tento příspěvek je čistě alibistický, protože kdyby se tomuto Jayovi podařilo, to co chystá, a proslavil se po celém světě, já se budu moci chvástat, že na svém blogu už jsem o tom psal dávno a že když ještě Jay slavný nebyl, půjčoval si ode mě na Pearl street kytaru ...

Tak tedy, Jayův příběh začíná studiem medicíny, poté právě zmíněného hlubokého myšlení, načež obojí zintegroval při pobytu v hinduistickém klášteře. Teď je to vynálezce a vynalezl mimo jiné jakýsi přirozeně ergonomický polštář (v kontrastu s nepřirozeně ergonomickými teleshoppingovými exempláři). Teď zaměstná hordy válečných veteránů (což je ohromná penzionovaná pracovní síla ležící ladem), aby mu ty polštáře vyrobili. Až se začnou hromadit miliony v jeho non-profitové firmě, založí si Bank of Jay a umožní chytrým lidem, co mají nápady na zlepšení čehokoli, ale postrádají prostředky, aby své ideje realizovali. Jednim z cílů je založit řetězec zdravých jídelen vedle každého McDonaldu a během jediného dne udělat fastfoodovou revoluci.

Jak na to? Klíčem je neziskovost. Všechen výdělek zůstává lidem, kteří generují hodnoty - tzn. zaměstnancům. Zaměstnanci McDonaldů jsou odíráni až hrůza. Jak asi zareagují, když jim vedle vyrostlý zdravý "slow-food" nabídne práci za adekvátní (několikanásobný) plat, který je umožněn jednoduše tím, že nikdo "nahoře" nehromadí sám pro sebe. 

When your employer treats you like shit, you treat him like shit, too. Then you treat the customer like shit, because when you're treated like shit, you act like shit. We love our customers. We want our employees to love them, too. Therefore we love our employees.

Toť poselství hinduistického osvícence do roku 2012, roku boje za internetovou svobodu a konce světa, jak ho známe.

;-)

p.s.: Možná to dostatečně nevyznělo, ale očividně to nebyl žádný hlupák, to můžu zaručit.

Go Buffs!

Občané Colorada si jistě váží bizonů více než jejich předkové před sto lety.

Dávají to také patřičně najevo. Nejenže je v městě Boulderu bizon nejčastěji zobrazovaným objektem (ať už ve formě soch či plyšáků), všechny sportovní týmy pod hlavičkou University of Colorado nesou jeho jméno.

Měl jsem tu čest zhlédnout jeden z nejprestižnějších zápasů sezóny univerzitní basketbalové ligy:

Colorado Buffaloes vs. Arizona Wildcats

Basketbal je tu po fotbalu (americkém, přirozeně) nejoblíbenějším masovým sportem a na takový zápas chodí lidé patřičně připraveni a posilněni. Vstupné 5$ kapsu nebolelo a popravdě, v životě jsem předtím na podobném zápase nebyl (když nepočítám hokejové bitvy týmu Barvy a Laky Dvůr Králové nad Labem), tak proč ne poprvé právě zde. Pro zkušené návštěvníky sportovních akcí tohle budou možná triviality, ale já jsem byl několika věcmi dosti zaskočen. 

Řekněme, že prestiž této ligy je co se týče návštěvnosti zápasů srovnatelná s NBA. Kapacita jedenácti tisíc sedadel se naplnila vcelku rychle a každé sedadlo bylo vybaveno týmovým ručníkem a výtiskem novin pro speciální účely. Zaujali jsme místa v černo-žlutém koloradském kotli a můj kolega mi vysvětlil, k čemu slouží vyfasované vybavení. Ručníkem mácháš nad hlavou, když jdeme do útoku, noviny rozděl na půlky, jednu roztrhej a vyhazuj do vzduchu, když bodujeme, a druhou si pohrdavě a významně čteš, když se představuje soupeřův tým. 

Co mě nejvíc zaujalo ještě před začátkem zápasu, byl kompletní žesťový orchestr s bubeníkem na visuté konstrukci a dirigentem v popředí. Hráli nejen klubovou hymnu a aranže moderních popových hitů, ale i takové klasiky jako Led Zeppelin. Na pódiu (rozuměj na hřišti) se představily dvě nezávislé skupiny roztleskávaček, jejichž počet a a vůbec přítomnost jsem docenil až během zápasu.

Univerzitní týmy hrají dvakrát dvacet minut čistého času, ale z důvodu neuvěřitelné komercializace se tento čas násobí úměrně počtem reklamních vstupů. Hra sama o sobě byla zajímavá, týmy barevně (etnicky) vyvážené, v týmu domácích dokonce pro úplnost figuroval i číňan. A teď k čemu ty roztleskávačky. Přibližně každou minutu a půl se hra přerušovala a na obrazovkách se rozjely reklamy na všemožné sponzory, ale naštěstí, oproti chudákům televizním divákům, kteří neměli jinou možnost, než tyto vstupy komerce ochotně konzumovat, nám se nabízela krátká gymnastická a taneční vystoupení za doprovodu skvostné kapely.

Zápasu tam dole se rovnal snad jedině zápas ušních bubínků a hlasivek o život, neboť týmy hrály vyrovnaně a udržovaly napětí až do konce - a já jsem si postupně zažil všechny stereotypizované a synchronizované davové reakce - na útok, na obranu, na ehm.. "diskutabilní" výrok rozhodčího, na ošklivý faul atd. 

Domácí zajistili trojkou v posledních vteřinách sobě těsné vítězství o bod a svým fanouškům jistě signifikantně vyšší hladinu testosteronu na sobotní večer. 

A mně ještě dlouho zněla v uších hymna...

...CU knows no defeat

shoulder-to-shoulder we will

fight, fight,

FIGHT, FIGHT, FIGHT!

;-)

poznámka: a teď jsem si vzpomněl:

Barvy laky, olé!

These guys they don't give a shit...

Pravidla jsou dána jasně.
Hřbet se musí sklonit před ženskou, psem i koněm.

Will the cow YIELD TO these monstruous ents?

Living the Scripture

Říká se, že USA jsou jednou z nejvíce religiózních, ale i nejsekulárnějších zemí. Tedy, říká to přinejmenším zdejší pan domácí.

Mě samozřejmě tematika vztahu Američanů k náboženství a jeho okolností a důsledků často ovlivňujících dějiny, zajímá, a to ne pouze na základě absurdně pobožných kampaní prezidentských kandidátů či trefných popisů scientologické kosmogonie či původu Knihy Mormonů v South Parku (o Boratovi nemluvě:).

V neděli jsme měli v domě, kde přebývám, velkou akci. Členové boulderské mexické menšiny tu slavili první narozeniny nejmladší členky jedné z přítomných rodin. Bylo to dohromady asi padesát lidí, starší se bavili hezky španělsky a mladší ročníky k dorozumívání používaly zhoubu nekontrolovaného bilingvismu, totiž Spanglish. Vmísil jsem do společnosti, neboť okupovali kuchyň a já chtěl vařit. Od tohoto záměru mě odradily jednak obsazené sporáky, ale hlavně nabídka pravé mexické kuchyně. Dal jsem si s chutí říci a během večeře jsem se postupně dozvídal, o co se jedná, protože za celý týden, co tu bydlím, tenhle dům nezažil takový šrumec.

Byly to ovečky místní církve, která sdružuje španělsky mluvící křesťany, hlavně z Mexika, přirozeně. Jedna slečna mi nad talířem tortil s pálivou salsou ochotně vyprávěla, o co v jejich církvi jde - skupinově prožívat Krista, ne pouze číst Slovo boží. Nakonec jsem dostal vlídné pozvání na jejich "mši", kterou nazývají "el culto". Kdyby někdo pochyboval - stále jsem ateista a na mše regulérně nechodím, ale zvědavost a snaha o porozumění tomu všemu mě přemohla, tak jsem pozvánku přijal.

Na druhý den jsem se tedy během projížďky na kole stavil v nedalekém supermoderním kostele, který si hispánci pronajímají na nedělní odpoledne od nepochybně podobně založené církve Boulder Valley Church (název krásně vyjadřuje lokální charakter spousty zdejších církví). Přivítali mě velice vřele a já zahodil ostych a vmísil se do davu. El Culto se odehrával v posluchárně větších rozměrů a účastnilo se ho podle mého hrubého odhadu asi dvěstě lidí. Věkově neomezená akce, extrémně vysoký počet malých dětí samozřejmě u tohoto etnika nikoho nepřekvapí. Byla to prostě radost pohledět.

Obřad začal vskutku impozantně. Pastor, stojící na pódiu, promluvil zvučnou mexickou španělštinou, která se vyznačuje měkkostí vyslovovaných souhlásek a oproti klasické španělštině postrádá onu typickou hlásku, která je se podobá té na začátku správně vysloveného anglického "thought", což ji občas pro mé ucho činí úsměvnou. Ale pastor nezněl ani zdaleka úsměvně, naopak během jeho projevu se konstantně zvyšovala kadence a frekvence jeho hlasu, naléhavost sdělení a mantrické opakování několika vět, což je samozřejmě nejjednodušší cesta, jak přivést obecenstvo do transu. Cítil jsem to sám na sobě. Představte si zvuk, který vyplňuje celou halu a ve vlnách se v něm opakují fráze jako "Gracias al Señor", "La palabra de Dios", "Vivir en el Cristo", které jsou i člověku neznalému tohoto jazyka jasně srozumitelné.

A v grandiózním finále úvodní řeči, kdy nadšení a vytržení přítomných (přinejmenším polovina lidí se třásla s rukama nad hlavou, vykřikujíc blahoželání pánubohu) dosáhlo vrcholu, pastor umlkl. Po chvíli uvedl na pódium kapelu v klasickém rockovém složení a začala druhá část - kdo zná díl Christian Rock Hard ze série South Park, dokáže si to představit. Oslavné písničky s víceméně monotónní tematikou a donekonečna opakovanými refrény zněly nejméně hodinu, poté jsem usoudil, že stačilo, a odebral jsem se z chrámu Páně ven. Pro znalce ještě uvedu, že jedna píseň měla až podezřele stejnou melodii jako La Mer od skupiny Frameshift z alba věnovaného výdobytkům neo-darwinismu a zejména Richarda Dawkinse, všeobecně známého militantního ateisty.

Zpívali všichni a nahlas a, což je třeba vyzvednout, převážně čistě. Možná, že nejsem v kurzu, ale mám pocit, že tato akční forma náboženství se v českých zemích zatím příliš neujala. Každopádně, pro latinskoamerickou komunitu v Boulderu je to rozhodně obrovský stmelovací prvek.

;-)

poznámka: Když ve mně začalo upadat vytržení z poslechu velebných písní, začetl jsem se do výtisku New International Bible, tedy přesněji do dodatku k vydání z r.2011. Mírně mě překvapilo, nakolik se bibliologové snaží držet jazyk Písma aktuální a reflektovat lexikální posuny do takové míry, že dnešní Bible je již například naprosto genderově vyvážená (s čímž má angličtina obecně velké problémy) s cílem to accurately and faithfully render God’s unchanging Word in modern English.

Biologické pátky na Colorado Avenue

Dneska tu proběhlo první tzv. colloquium, což je pravidelná událost, kdy se pozve úspěšný vědec z některého renomovaného ústavu, aby přednesl přednášku na téma evoluce a biologie vůbec. Dosti připomínající filosofii všem známých Biologických Čtvrtků ve Viničné.

Však jsem také hned svým sousedům vyprávěl, že u nás máme něco podobného a že nedílnou součástí takové sešlosti je i následná diskuse v hospodě, čímž jsem tak trochu naznačit, že máme něco navíc. Jenže záhy jsem zjistil, že na této univerzitě dotáhli tento typ přednášek ještě o krok dál k dokonalosti. Chlastá se totiž přímo ve škole, je k tomu určena konferenční místnost oplývající čerstvým ovocem a zeleninou, bezpočtem druhů sýra a odpovídajím počtem druhů piva a vína. Platí katedra.

Jediný "háček" tkví v tom, že jelikož je alkohol obecně v budově zakázán, všechen se musí vypít v oné místnosti, což nenásilným způsobem koncentruje dobrou atmosféru na jednom místě.

I když... Uterus je Uterus. A Ryba je Ryba. A na nic takového jsem tu zatím nenarazil...

mrk

What's the best thing about hiking?

Front Range je název nejvýchodnějšího pásma Skalistých hor a táhne se severojižním směrem napříč severní půlkou státu Colorado.

Historie a geologie této oblasti je dlouhá a pohnutá. Začíná starohorními žulami, až granodiority, které byly vyzdviženy ve svrchním karbonu (američani tomuto období s oblibou říkají pensylván) a zformovaly takzvané Ancestral Rockies.

Toto pohoří erodovalo po dlouhé miliony let a tím se kupily různé pískovce a arkózy, nakonec se několikrát po sobě celý region zaplavil mořem, aby byl se vším svým sedimentárním pokryvem zdvihnut během laramidského vrásnění ve starších třetihorách.

Prastaré vyvřeliny se draly na povrch a na nich spočívající pískovce se pod takovým tlakem ohýbaly a praskaly ve švech, až se některé sedimentární vrstvy octly v pozici kolmé na původní rovinu.

Krásným příkladem této převrácenosti jsou skalní útvary na východním svahu vrcholu Flagstaff, tyčícího se přímo nad Boulderem, kterým se říká Flatirons. Je to ráj horolezců a i když včera bylo vyloženě jarní počasí, překvapilo mě, co se jich tam takhle v půlce ledna vydalo.

Z Flatironů se otvírá krásný výhled na Velké Prérie, které se táhnou tisíce mil východním směrem až k Apalačským horám. 

Dnes jsem se vydal na menší túru na útvary zvané Red Rocks v místech, kde se rozvírá Boulder Canyon, hned na západním okraji města. Geologicky je to pokračování Flatironů, tedy prvohorní pískovce.









O kousek dál jsou vrstvy tzv. Lyonského pískovce, který je obohacený o křemen, čímž získal lososovou barvu, která je v kombinaci se sytě červenou barvou okolních pískovců charakteristická pro kampus University of Colorado.

A ta nejlepší věc na turistice? Zatím jsem byl na dvou výletech, na oba jsem vyrazil sám, ale ani z jednoho jsem se sám nevrátil.

A na závěr ponaučení:

Welcome to the States!

Tak tohle už jsem tu slyšel asi desetkrát. Nejen na celnici, říkají mi to lidé téměř na potkání. Možná je to taky tím, že se s kdekým hned zakecám a jakmile se dozvědí, že jsem z ciziny, tak už mě vítají. Teda ne, že bych si fandil s angličtinou na rodilýho, popravdě mám s angličtinou dost velký problémy. 

A stále nevím, jak odpovídat na to věčný: Hi, how's it going?, Hi, what's up? how're ya doin'? či dokonce how'r'ya?

Takže pěkně od začátku. Jaký že jsou ti Američani zblízka a ve svém prostředí? 

Tak zaprvé, vůbec nejsou tlustí. Jsou možná trochu větší než na co je našinec zvyklý, ale vůbec žádná obéznost. Nebudu počítat, za kolika holkama jsem se tady otočil, ale rozhodně to tu v tomto ohledu není vůbec špatné. Ale hlavně, ať už guys, nebo gals, jsou tu hrozně rozmanití a na pohled zajímavý lidé, což je možná i dědictví hippies generace, která tu měla jedno ze svých útočišť.

S tím trochu souvisí druhý poznatek: Fast foody jak je známe my tu vůbec nefrčí, naopak, obrovský důraz se tady všude klade na nutriční hodnoty a jejich vyváženost, zdraví tu na vás kouká ze všech billboardů a organické/bio/eko potraviny jsou pomalu to jediné, co se dá sehnat. Což je hrůza děs pro loukosťáka jako já, protože jsou pekelně předražené. Ale už jsem našel tzv. 'merican standard řetězec hypermarketů, kde už se to dá skousnout.

Zatřetí, snad všichni, co jsem dosud potkal, byli ohromně přátelští, až tak, že člověk neví, co s nimi, jak moc děkovat a tak. Lidi se tu usmívají na potkání, a pociťuju tu takovej ten stav, kdy se neustále pohybuju na hranici pozdravení a nezdravení cizích kolemjdoucích - je to prostě na spadnutí. Častěji snad pozdravím, byť jen tichoukým "hey". V krámě cpou věci do tašek za vás a v obchodech, kde si něco objednáváte, třebas jídlo či sim-kartu a musíte chvilku čekat, zeptají se na jméno a pak, až přijde čas, tak ho pěkně vyvolají. Žádné číselné pořadníky nebo anonymní "pane, vy jste si objednal tuňákovou bagetu?"

Možná, že jsem prostě spadl na špatné místo pro pořádné posouzení... tohle nejsou Spojené Státy, tohle je Boulder, kde lidi jsou hodně specifičtí, liberální, podhorští a univerzitní.

Popisy tohohle druhu budou určitě následovat... je to fascinující :) Rád bych přihodil fotky, ale rozbila se mi čtečka karet, takže akorát z mobilu:

Výhled z naší terasy

Secondary inspection

Boulder, 13.1., 8pm

Poprvé na půdě Spojených Států. Možná, že nechybělo mnoho, a poslali by mě zase zpět. A možná přeháním. Každopádně se mi dostalo té cti pocítit tzv. Secondary Inspection, které mohou požívat pouze cestující zvláště podezřelí personálu letiště.

Nezdál se jim můj bezvízový styk. Čekal jsem v místnosti, kde kromě lavic pro "obžalované" byla pouze televize hrající fotbal (americký, jak jinak) a v rohu stála obligátní "Stars and Stripes". Po chvíli se ozvalo "Sir" a začal rozhovor. Ptali se, co přesně hodlám ve státech dělat. Bylo mi vysvětleno, že kdybych náhodou chtěl konat nějakou činnost, prospěšnou pro University of Colorado, potencionálně bych tím okrádal občany Spojených Států o jejich práci, a na to že bych potřeboval zvláštní vízum. Vysvětlil jsem, že kromě vědeckých diskusí to tu ničím neobohatím a s tím byl drsný úředník vcelku spokojen. Nakreslil si schéma a hledal v něm zdroje mého financování - naštěstí všechny mé zdroje pocházejí odsud. Když mu pak jeho kolega dovysvětlil, co že je ta mihule, vypadal spokojený úplně. Výsledkem je, že ESTA, tedy bezvízový styk vcelku funguje, ale občas je potřeba vážit slova a v každém případě je třeba mít peníze zajištěné pouze z české strany.