Go Buffs!

Občané Colorada si jistě váží bizonů více než jejich předkové před sto lety.

Dávají to také patřičně najevo. Nejenže je v městě Boulderu bizon nejčastěji zobrazovaným objektem (ať už ve formě soch či plyšáků), všechny sportovní týmy pod hlavičkou University of Colorado nesou jeho jméno.

Měl jsem tu čest zhlédnout jeden z nejprestižnějších zápasů sezóny univerzitní basketbalové ligy:

Colorado Buffaloes vs. Arizona Wildcats

Basketbal je tu po fotbalu (americkém, přirozeně) nejoblíbenějším masovým sportem a na takový zápas chodí lidé patřičně připraveni a posilněni. Vstupné 5$ kapsu nebolelo a popravdě, v životě jsem předtím na podobném zápase nebyl (když nepočítám hokejové bitvy týmu Barvy a Laky Dvůr Králové nad Labem), tak proč ne poprvé právě zde. Pro zkušené návštěvníky sportovních akcí tohle budou možná triviality, ale já jsem byl několika věcmi dosti zaskočen. 

Řekněme, že prestiž této ligy je co se týče návštěvnosti zápasů srovnatelná s NBA. Kapacita jedenácti tisíc sedadel se naplnila vcelku rychle a každé sedadlo bylo vybaveno týmovým ručníkem a výtiskem novin pro speciální účely. Zaujali jsme místa v černo-žlutém koloradském kotli a můj kolega mi vysvětlil, k čemu slouží vyfasované vybavení. Ručníkem mácháš nad hlavou, když jdeme do útoku, noviny rozděl na půlky, jednu roztrhej a vyhazuj do vzduchu, když bodujeme, a druhou si pohrdavě a významně čteš, když se představuje soupeřův tým. 

Co mě nejvíc zaujalo ještě před začátkem zápasu, byl kompletní žesťový orchestr s bubeníkem na visuté konstrukci a dirigentem v popředí. Hráli nejen klubovou hymnu a aranže moderních popových hitů, ale i takové klasiky jako Led Zeppelin. Na pódiu (rozuměj na hřišti) se představily dvě nezávislé skupiny roztleskávaček, jejichž počet a a vůbec přítomnost jsem docenil až během zápasu.

Univerzitní týmy hrají dvakrát dvacet minut čistého času, ale z důvodu neuvěřitelné komercializace se tento čas násobí úměrně počtem reklamních vstupů. Hra sama o sobě byla zajímavá, týmy barevně (etnicky) vyvážené, v týmu domácích dokonce pro úplnost figuroval i číňan. A teď k čemu ty roztleskávačky. Přibližně každou minutu a půl se hra přerušovala a na obrazovkách se rozjely reklamy na všemožné sponzory, ale naštěstí, oproti chudákům televizním divákům, kteří neměli jinou možnost, než tyto vstupy komerce ochotně konzumovat, nám se nabízela krátká gymnastická a taneční vystoupení za doprovodu skvostné kapely.

Zápasu tam dole se rovnal snad jedině zápas ušních bubínků a hlasivek o život, neboť týmy hrály vyrovnaně a udržovaly napětí až do konce - a já jsem si postupně zažil všechny stereotypizované a synchronizované davové reakce - na útok, na obranu, na ehm.. "diskutabilní" výrok rozhodčího, na ošklivý faul atd. 

Domácí zajistili trojkou v posledních vteřinách sobě těsné vítězství o bod a svým fanouškům jistě signifikantně vyšší hladinu testosteronu na sobotní večer. 

A mně ještě dlouho zněla v uších hymna...

...CU knows no defeat

shoulder-to-shoulder we will

fight, fight,

FIGHT, FIGHT, FIGHT!

;-)

poznámka: a teď jsem si vzpomněl:

Barvy laky, olé!