What's up On Campus

University se Colorado se může pyšnit jedinečnou institucí, která nemá v Praze obdoby. Je to University Memorial Center, zkráceně UMC - centrum kulturního dění v Boulderu. V této budově najdete několik restauračních zařízení, sály různých velikostí a sídla asi 90 studentských spolků, což ale ještě zdaleka nejsou všechny, které pod hlavičkou univerzity aktivují.

Mezi spolky najdete všechna možná zaměření - od klubu španělštinářů, muslimů či křesťanů pro Israel až po alianci gayů a heterosexuálů anebo klub hrající si na OSN. Tyto spolky produkují obrovské množství aktivit a společně s centrálně organizovanými událostmi zajišťují takřka nepřetržitý kulturní program. Za jediný den se zde může konat pět, někdy ale i více událostí typu přednášky, diskuse, koncertu či promítání.

Většina z událostí pořádaných na půdě je zdarma a co více, často je zajištěno občerstvení, což obyčejně bývá gastronomicky velmi zdařilá (až nedocenitelná pro mě) záležitost. Je pak trošku smutné, že na některých akcích, kam jsem se dostal, jsem si na dobrůtkách pochutnával třeba jen se dvěma dalšími diskutéry. To bylo v případě promítání dokumentu o militantních ochráncích přírody, kteří v posledním desetiletí až příliš často brali zákon a louče do vlastních rukou (mimochodem, tento dokument byl k mému překvapení nominován na letošního Oscara).

Není však proč se divit tak malé účasti, v ten samý čas totiž běželo předpremiérové promítání unikátního akčního filmu Act of Valor, který zaplnil jednu z největších poslucháren univerzity s kapacitou přes pětset lidí. A čím je ten film tak unikátní? Ministerstvo obrany za něj štědře zaplatilo hollywoodským producentům, kteří na oplátku vyprodukovali čirou bezpříběhovou propagandu. Američtí mariňáci kdesi v Iráku likvidují islámské teroristy, později jiní borci decimují jejich kolegy v Mexiku. Někde v závěru se jeden z hrdinů vrhne na teroristův granát a položením vlastního života zachrání davy okolo, což krásně dokumentuje princip, o kterém jsem se dočetl v tisku: generál vojsk ve Vietnamu se chlubil, že dosáhl poměru jednoho mrtvého Američana na deset Vietnamců - upadl v nelibost, jelikož lid/voliče nezajímá oněch deset, ale ten jeden.

Je však smutné, že ve stejném sále o týden dříve se mnou sdílelo nadšení z dokumentu o neutuchajícím zastánci rovnoprávnosti afrických američanů, Harrym Belafontovi, pouze okolo pěti lidí. Ten člověk očividně udělal pro černochy hodně, jen má smůlu, že v Boulderu se členů této menšiny příliš nenajde.

Abych ale učinil zadost vyváženosti prezentovaného programu, nelze nezmínit koncert dvou raperů z Chile, opět zdarma, na půdě UMC, ovšem k propagandě amerického imperialismu měli hoši velmi daleko. Během dvouhodinového vystoupení zkritizovali snad všechny aspekty hnijící monetárně-konzumní společnosti současně s americkou celosvětovou arogancí, postavili se za Fidela, Huga a další novodobé zbojníky. Všichni v publiku samozřejmě rytmicky kývali hlavami na jejich podporu.

Sobotní večer pak patřil velkolepé prezentaci islámských zemí pod taktovkou univerzitního spolku muslimů. Zpočátku se chodilo po stáncích jednotlivých zemí, kde jejich hrdí představitelé ukazovali jedinečnosti té či oné oblasti. Následovaly taneční a hudební vystoupení a vrcholem večera byl výstup palestinsko-amerického baviče, kterému se velmi zábavným způsobem podařilo vyjevit mnohé rozdílnosti arabského a západního světonázoru. Líbila se mi jeho upřímnost, se kterou kdesi odpovídal na otázky, zda nenávidí Židy - samozřejmě, že ne! a zda má Židy rád - samozřejmě, že... ne!

Zajímavé je zamyslet se nad zdroji tohoto multikulturního bohatství, které univerzita skrze tuto instituci skýtá. Možná to u někoho pomůže k uvědomění si situace školného v našem státě z jiné perspektivy. Za semestr na University of Colorado zaplatíte v přepočtu sto tisíc korun, pokud máte tu čest býti občanem státu Colorado alespoň po dobu šesti let nazad. Pokud jste z jiného koutu země, zaplatíte tři sta tisíc. Jen samotné školné je neuvěřitelným zdrojem prostředků umožňujícím takovéto filantropní výstřelky, nemluvě o miliardách proudících ze soukromých a v menší míře i státních struktur.

Spirit or Opportunity

Skrze hudbu už jsem v Boulderu poznal mnoho zajímavých lidí. Jedno takové setkání nakonec vyústilo i v jedinečnou příležitost poznat úplně jiný způsob života, než na jaký jsem byl kdy zvyklý.

Masový hudební vkus místních obyvatel se dá rozčlenit na dva okruhy žánrů: pop (jako všude jinde v globalizovaném světě) a bluegrass. Samozřejmě, že v tak multikulturním městě, jako je Boulder, najdete všechno možné, bluegrass však vysoce vyčnívá v oblíbenosti, zvláště u starších ročníků. V mnoha barech pořádají pravidelné jam session, kdy se sejde i více než deset hudebníků s mandolínami, houslemi, kytarami a dalšími standardními i (ne)tradičními nástroji (viděl jsem tu i valchu). Já jsem se jednou nachomýtl k dvěma banjistům, pozůstatkům takové sešlosti. Jeden z nich měl vlastnoručně vyrobené, částečně bezpražcové banjo, na což byla opravdu radost hrát. 

S druhým hráčem, Patrickem, jsem se poté dal do družného hovoru, během kterého jsem se dozvěděl, že žije v osadě zvané Sunrise Ranch, která patří spirituální komunitě Emissaries of Divine Light (~ Vyslanci svatého/božího světla; tyto české přívlastky mají možná příliš náboženské konotace oproti originálu). No a odpovědí na mou zvědavost bylo pozvání, ať se některý víkend přijedu podívat sám.

Minulý víkend se naskytla příležitost, že jsem se mohl jakožto absolutně nemobilní člověk obě cesty s někým svézt, tak jsem vyrazil s Patrickem a jeho ženou podívat se, o čem tedy taková komunita a život v ní je. Cestou jsme se samozřejmě zastavili na bluegrassovém koncertě v konaném v sále naprosto přeplňeném nadšenými fanoušky.

Komunita, která vede Sunrise Ranch, byla založena jedním člověkem, který, jak už to tak bývá, zažil okamžik osvícení, kdy se mu vyjevilo, jak je to s lidským vědomím a kam má směřovat. Dlouho cestoval po Státech a kázal, až v roce 1945 usoudil, že je na čase se usadit a založit základnu novému učení. Tak byl založen ranč nedaleko městečka s příznačným názvem Loveland. Ten slouží jako farma hospodařící podle zásad trvale udržitelného rozvoje a zároveň jako místo pro konání konferencí a neformálních setkání především ekologických, spirituálních, uměleckých a vzdělávacích organizací. Z těch také plynou do ranče prostředky. Pro tyto účely je tato lokalita naprosto příhodná - vodou bohaté údolí lemované skalnatými výchozy na úpatí pohoří Front Range. Ranč je také hlavním sídlem celé komunity, která se rozrostla za dobu své existence na vícero kontinentů. 

Náplň života asi 80 obyvatel tvoří tedy hospodaření na farmě, zajišťování pohodlí pro účastníky konferencí a vedení vzdělávacích seminářů. Patrick vzdělává v oboru "permakultura", což je jinými slovy ekologické zemědělství. Naučil se tomu na vpravdě příhodném místě, v Zimbabwe roku 2008, kde díky hyperinflaci ztratily peníze veškerou hodnotu a lidé bez práce a bez peněz, ačkoli miliardáři, museli znovuobjevit vydobývání potravy ze země bez pomoci bílých velkostatkářů a jejich bílého prášku. Ještě, že babičky a dědové to ještě chovali v paměti. V paměti drtivé většiny Američanů ale nic takového nenajdete, a právě obnovení povědomí o těchto základních principech hospodaření s půdou, vodou a plodinami je zásadním Patrickovým cílem.

Další, poněkud obskurnější činností, kterou se zde lze zabývat, je takzvané vibrační uzdravování. Měl jsem možnost zpovzdálí sledovat, jak to probíhá: "Léčitel" stojí za "příjemcem" a předává mu skrze své ruce energii. A jelikož i léčitel občas potřebuje "dobít baterky", každou neděli se koná dobíjecí rituál a právě na ten jsem se díval. Reakce a pocity příjemců tohoto dobrodiní jsou různé, prý od obyčejného dobrého pocitu až po niterné propojení s proudy vis vitalis. 

Významnou událostí každého týdne je nedělní "služba", kdy se členové vyzpovídávají ze svých zážitků a hnutí mysli, zpívají spirituály a zkušenější jakoby kážou o tom, jak nás uvědomění si sama sebe má dovést k lepšímu porozumění s lidmi a celou planetou. Učení komunity nesouvisí přímo s žádným existujícím náboženstvím, půjčuje si však tu a tam jejich slovník. Bůh je chápán nejčastěji skrze pantheistický rozvrh, ale to do velké míry závisí na jednotlivých členech komunity - někteří ho zde úporně hledají v sobě samých, jiní tu jsou spíše kvůli klidnému sociálnímu prostředí a bohy příliš neřeší.

A jací jsou tedy lidé a jejich životy? Všichni, se kterými jsem měl možnost promluvit, byli velice příjemní a zvídaví (samozřejmě, že jsem zabodoval hned od začátku díky svému vznešenému pražskému původu). Zakládají si tu rodiny, někteří tu prožijí celé životy, jiní přijdou a zase odejdou. Společně obědvají, vypomáhají si s dětmi, udržují ranč v chodu po všech stránkách, občas zahulí... Za celý ten den, který jsem tam strávil, jsem se nesetkal ani s náznakem nějakého pokřivení, a že jsem něco takového trošku čekal. I fakt, že Patrick má nevlastního syna, kterého vychovávají se ženou společně s jejím bývalým manželem a jeho ženou, a všichni mají přitom dobré vztahy, mi nepřišel nijak nenormální.

Okolo tohoto pobytu jsem se nezávisle s různými lidmi dostal k tématu života v komunitách a je zřejmé, že už tak vzrůstající trend tohoto ekonomicky a sociálně výhodného sbližování, kdy vznikají nové, umělé rodiny, bude následovat i nadále - Američané 21. století znovuobjevují princip vesnice.

;-)

Reason to believe?

Na úvod poznámka, která by měla veškerý (dlouhý) následující text uvést do kontextu. V americkém Kongresu je více otevřených homosexuálů než otevřených ateistů.

Dnešní večer byl naplněn dvěma zcela nezávislými, avšak tematicky úzce propojenými událostmi. První z nich byla přednáška z cyklu o výuce biologie - klasická univerzitní přednáška - a věnovala se základním znalostem, které by se měl čerstvý aspirant na titul z biologických věd dozvědět v přednášce o obecné biologii v prvním semestru na vysoké. Výborný přednášející nabádal studenty s částečným úspěchem k aktivitě, postupně jsme tedy dali dohromady některé základní pilíře tohoto předmětu, mechanismy realizace živé hmoty, spíše logický a fyzikálně-chemický základ společně s důrazem na historický aspekt života na Zemi, nežli seznam přírodnin - tak, jak jsme byli zvyklí středoškolskou biologii přijímat. 

Samozřejmě, na univerzitní úrovni jde od začátku o něco jiného než o seznam přírodnin, alespoň díky bohu na naší univerzitě, jde o to, že tato úroveň zůstane lidem ochuzeným o bakalářské studium biologického zaměření neznámá a tudíž mohou mít o přírodě a do velké míry i o vědě přírodu studující fundamentálně chybné mínění. Přiznat a uvědomit si evoluci je neobyčejně a pro někoho zdánlivě překvapivě těžké a toto nezaznělo pouze z úst přednášejícího. V podstatě existují dvě stěžejní těžkosti bránící přijetí evoluce - představa vlastní výjimečnosti a nutnost opěrného bodu - účelu neboli směřování. Kdyby byla evoluce vyprávěna s citem pro tyto přirozeně lidské vlastnosti, možná by nedocházelo k takovým debatám, jako k té dnešní, která následovala.

takováhle pitomost - only in America

Druhou událostí večera byla tedy unikátní diskuse nazvaná Reason to Believe in God (Důvod proč věřit v Boha), organizovaná klubem sekulárních a skeptických studentů. Jak název diskuse, tak název klubu zní dostatečně absurdně na to, aby člověk věděl, že toto je možné pouze v Americe. Nuže tedy sekulární studenti vybrali ze svých řad dva nejfundovanější jedince a vyzvali na souboj pár mladých kreacionistů z řad klubu Reasonable Faith (Rozumná víra). Jelikož jsem přišel o něco později, prošvihl jsem rozdávání jmenovek, kdy ateisté si připínali červené a křesťané modré. Dohromady se sešlo okolo stovky diváků.

Diskuse měla formu střídavých prezentací obou zúčastněných stran v naprosto důstojné a vyvážené atmosféře. Zprvu měla každá strana za úkol přednést argumenty pro existenci, respektive neexistenci Boha. Modří se tohoto úkolu zhostili se vší vervou, prezentovali jak kosmologický (kde se vzal vesmír a čas a vůbec), teleologický (směřování a účel) a morální argument, tak i argument vzkříšení. Přístup ve formě premis typu:

1. Jestliže neexistuje Bůh, neexistují ani obecná morální pravidla.
2. Obecná morální pravidla existují.
3. Ejhle, Bůh existuje.

Čtvrtý argument je samozřejmě nejzábavnější, říká mimo jiné, že přece kdyby Ježíšovi učedníci neviděli skutečně jeho zmrtvýchvstání, nebo nedejbože sami ukryli jeho tělo, nepoložili by za víru své životy. (Doslova zaznělo: "Spíš by řekli: no dobře, kecali jsme, je schovanej u (sv.) Jana, hlavně nás nezavírejte do basy."). 

Rozumní věřící tedy vytáhli karty na stůl a bylo na sekulárních skepticích, aby vyložili své. Argumentace byla značně filosofická a terminologicky náročná, člověku přemýšlejícímu a obeznámenému s základními tezemi obsaženými v literatuře vesměs známá. Ale zbytečná. Proč opakovat dokola argument, že existence Russellovy neviditelné čajové konvice umístěné mezi oběžnými drahami Země a Marsu je stejně nevyvratitelná a ve své podstatě hloupá jako existence Boha? - každý kreacionista správně odpoví, že pro jakoukoli lidskou bytost znamená Bůh něco trochu jiného než konvice. (Ačkoli, pokud se oprostím od svého lidství jak jen to jde, je to argument ideální). Zajímavou odezvou byla narážka na skutečnost, že 15 milionů Američanů věří, že byli v minulosti uneseni mimozemšťany - nikdo neví, kolik z nich by za tuto pravdu" položilo život, ale zcela jistě je to nenulové číslo.

Nebudu popisovat další klasické argumentační souboje typu - Bůh vytvořil vesmír právě pro nás versus Nacházíme se zrovna v takovémto vesmíru, neboť kdyby byl jiný, prostě bychom tu nebyli. Já osobně jsem nasmál dost u obou prezentací, stejně tak i při následných dvou kolech vzájemných reakcí a vyvracování - přece jen, v pozadí celé evidenční mašinérie byla obyčejná hra dvou skupin dětí stavějících si bábovičky, každá na svém pískovišti. A pokud jsem se nesmál, chytal jsem se za hlavu. Jako nestranný pozorovatel (ne v samotné otázce, ale v posuzování kvality argumentů) musím vytknout křesťanům jejich agitační potenciál, který nedokázali utišit ani v tak svrchovaně neutrálním prostředí - například při záverečném slovu se oba věřící proměnili ve faráře nabízející pomoc a radu komukoli, kdo by chtěl být spasen následováním Krista, zatímco ateisté tento prostor věnovali vyvrácení Pascalovy sázky (ta jen pro úplnost říká: když věřím v Boha - mám po smrti dvě možnosti - nic, nebo Nebe. Jako bezvěrec mě buďto nečeká nic, anebo shořím v Pekle). Toto sice perfektně zvládli na racionální úrovni, ale na průměrné americké srdce by asi, hádám, platila více předchozí reklama na Ježíše.

Následovaly dotazy z pléna, které opět nepřinesly nic objevného, co by taky asi mohly přinést? Posuďte sami příklady: Definujte Boha. Nebo: Schvaluje Bible otroctví? Během těchto dotazů mě přepadl silný pocit, že jsem měl být někde úplně jinde - ve vedlejší budově probíhalo čtení španělské a galicijské literatury. Sebral jsem se a doufal, že stihnu ještě pár krásných slov, ale bohužel jsem dorazil s křížkem po funuse. Zbyly akorát koláčky, což jsem přijal jako dostatečné zadostiučinění - a vrátil se mezi debatéry.

Zajímavější byla až má osobní diskuse s reprezentanty obou spřátelených táborů. Nejprve jsem vyčinil obecně všem zúčastněným, že se debata točila stále dokola okolo prastarých filosofických slovních hříček, definic, svědectví apoštolů a období před velkým třeskem, což jsou témata, o nichž si každý může mlít svoje bez jakéhokoli porozumění druhé strany. 

Od ateistů jsem se pak o sobě dozvěděl, že jsem morální nihilista, což asi opravdu jsem. Já jsem jim totiž chtěl vytknout, že pokud nevěří v Boha/či obecně nadřazenou bytost, jak můžou proklamovat, že otroctví v Bibli je prostě špatné ať už člověk věří, nebo ne - to přece znamená, že dobro a zlo, tudíž morálka visí někde nad námi. Odpověděli mi, že si to nemyslí, že to ale přece nemůžou říct na veřejnosti. Tak na to jsem bezhlasně poznamenal - a kde jinde byste si to měli dovolit říct než při této příležitosti?

Se zástupci Ježíšových stoupenců jsem si měl mnoho co říci. Rozpomněl jsem se na předchozí přednášku o výuce evoluce a pídil jsem se po jejich vzdělání v tomto směru. Ó hrůzo, a v tu chvíli mi bylo jasné, že se asi musím stát středoškolským učitelem biologie, abych vyplnil své poslání na Zemi. Oba lektoři, založením kreacionisté, vyznávající potopu a Zemi starou pár tisíc let, mi tvrdili, že s mikroevolucí, což je fluktuace znaků v rámci jednoho druhu, nemají žádný problém, ale ať jim ukážu, jak se ze psa stane kočka (což by byla tzv. makroevoluční událost). Co mě trošku zarazilo, bylo, když mé uvažování obrátili proti mně. Řekl jsem totiž, že je krásné, že oni se podívají na oblohu a vidí neskonalé Boží dílo, zatímco já vzhlédnu k masivům Flatironů a vidím úžasný výsledek souhry desítky milionů let trvajících tektonických a jiných geologických procesů. Prohlásili, že jsem bezvýznamný mozek determinovaný chemickými reakcemi a instinkty jako pouhé zvíře. A jak prý můžu žít život s pocitem, že jsem náhoda, bez žádného důvodu a účelu na Zemi. Jak můžu vlastně obdivovat krásu, když pro mě nemá význam! V tu chvíli už pro mě byla konverzace pouze cvičením v angličtině (rozumějte, kouzlo cizích jazyků tkví právě v tomto, že ať už se bavíte o čemkoli absurdním a zbytečném, může vás hřát pocit, že se zdokonalujete v jazyce - v češtině jsem se o těchto věcech přestal vážně bavit již v prváku na vysoké).

Dostal jsem také za úkol najít psa, který bude s očividným zaujetím pozorovat západ slunce.

Rozešli jsme v neobyčejně dobré náladě, já jim doporučil shlédnout film The Man From Earth a oni mi doporučili Evangelium podle Jana, že prý Marek je moc hrr a ostatní jsou plná složných židovských tradic. 

A já si stále říkám, proč se mě lidé stále ptají, jak se vyvinul z žáby/bakterie/šimpanze člověk. Jak chtějí tito lidé s touhle neskrývanou a v Písmu posvěcenou nadřazeností žít v rovnováze s ekosystémem? A napadá mě jeden návrh - co takhle převrátit středoškolské osnovy naruby a vyprávět biologii pěkně od srážky Země s Theiou až po současnost. Jako v dějepise - čtyři miliardy let za čtyři roky, to je akorát na vytvoření zcela nového typu myšlení, které by dokázalo akceptovat a dostatečně mentálně visualizovat geologický čas - krerážto neschopnost je podle mě, abych se vrátil k ústřednímu tématu výše zmíněné pedagogické přednášky, největší překážkou v pochopení evoluce, ekvivalentní kontraintuitivnosti kvantové mechaniky v rámci fyziky. Akorát se bojím toho, že by to celé zase muselo končit člověkem...

any comments, huh?

;-)

... so the Dalai Lama smiled and said: Well, my son, life is like a beanstalk, isn't it?

Ode to Old World

česká verze vespod:)

My friend says that everyone in Chicago wants to go to Paris and everyone in New York dreams of going to Rome. Apparently, here in Boulder every living soul desires to visit Prague and in case they have already done so, they cherish their memories as something truly exceptional.

For me this means a free ticket into a conversation with almost everyone I meet. It only takes to get to the question "where are you from?", to which I promptly respond, the city of one hundred towers. Most of the people start describing how beautiful the city is, how they wish they could travel there, sometimes it seems as though this is the ultimate goal of their lives. Everybody has friends that have been to Prague which means that they get the information and the excitement along with it firsthand. 

Other people, those who've had the chance to visit our capital, recall those beautiful events in their past - one lady, having learned that I come from Prague, started retelling how in her young days, in 1967, she went to the Czech Republic as a volunteer to work at a summer camp. Isn't it amazing thing to imagine that once it was Americans who went to work and study in Prague, not the other way around. Another man, a distinguished musician, closed his eyes and quietly said: Antonín Dvořák. I could hear the tones of New World Symphony in that moment. Then a girl, who would confess to having done something certainly crazy when she was in Prague: "In fact, in Prague it was the only time I went really crazy!" And something in her eyes told me that it was so.

For me these reactions mean that my status changes immediately - from just some guy with a weird accent to a respectable representative of the most beautiful town in the world.

The excitement about Prague has something to do with the reception of the Europeans in general. Boulder, in the first place, is a city of rich, educated and white people. One third of its population has a job connected to the University of Colorado. Although it could be considered a historical university (it was founded in 1876, the same year the State of Colorado was admitted to the Union and long before the universities of Brno or Bratislava), it seems like a child next to the seven hundred years old tradition of higher education of Prague. People of Boulder recognize the deep historical dimension of Europe, the continent that harbors thousand-year old cities and the wisdom of Greko-Roman cultural tradition in-situ. That's why they come hear and mesmerize in awe at all these historical monuments that we pass by on our way to school. 

Another friend of mine, of Navajo descent, keeps reminding me of the uniqueness of my european identity. He thinks we must contain within ourselves all the wisdom of the generations that built empires and developed the civilized world as we know it. But do we? 

It makes one feel proud, though. I recall all that Alma Mater stuff I had to listen to when I was being admitted to the university. 

;-)

Jeden můj kamarád pocházející z Chicaga říká, že tam každý chce navštívit Paříž a každý newyorčan chce do Říma. Zde v Boulderu očividně každý sní o návštěvě Prahy a pokud ji náhodou už navštívil, vzpomínku na ni řadí k těm nejkrásnějším.

Díky tomuto faktu zde můžu velice rychle navázat kontakt téměř s kýmkoli, stačí, aby došlo na otázku "odkud jsi". Jakmile se onen člověk dozví, že jsem z Prahy, začne popisovat krásu a magii tohoto města, co kde o něm slyšel, jak rád by se tam podíval - někdy až by člověk řekl, že je to hlavní cíl cestovatelských ambicí průměrného Američana (což může být docela univerzální pravda). Každý zná někoho, kdo již v Praze byl a teď šíří pověst matičky stověžaté po světě.

Ti lidé, kteří již v Čechách byli, reagují na mou odpověď nostalgickým vzpomínáním na minulost spjatou s návštěvou Prahy - jedna paní poté, co se dozvěděla, odkud jsem, začala vyprávět, jak zamlada, v šedesátém sedmém, odcestovala do Československa na letní dobrovolnický tábor. Není úžasné uvědomit si, že byly takové časy, kdy Američané jezdili k nám za prací a za studiem? A pak jeden pán, profesionální hudebník, pouze zavřel oči a tiše pronesl: Antonín Dvořák. V tu chvíli jsem v duchu zaslechl tóny symfonie Z Nového světa. Jedna dívka zase zavzpomínala a přiznala, že v Praze udělala jakousi hrozně bláznivou věc, na kterou nikdy nezapomene. A něco v jejích očích prozradilo, že to musela být opravdu šílenost.

Pro mě tyto reakce znamenají, že během okamžiku vzroste moje důvěryhodnost a sympatičnost o několik set procent z pozice kohosi s divným akcentem na úroveň čestného vyslance nejúchvatnějšího města světa.

Toto nadšení obyvatelů Boulderu z Prahy má cosi do činění s kladným přijímáním Evropanů obecně. Boulder je v první řadě město vzdělaných, bohatých a bílých. Třetina populace má zaměstnání přímo související s univerzitou. Tuto univerzitu lze považovat za historickou - byla založena v roce 1876, ve stejném roce jako byl stát Colorado přijat do Unie, tedy mnohem dříve než univerzita brněnská či bratislavská. Ovšem oproti vysokému učení v Praze je to malé děcko. Bouldeřané pociťují a uznávají tuto hlubokou historickou dimenzi Evropy, kontinentu tisíciletých měst a kontinuálního vývoje civilizace od slavných antických časů. Proto se také tolik podivují a strhávají pohledem na naše památky, kolem kterých my chodíme dennodenně do školy.

Jiný můj kamarád, původem navažský indián, mě stále připomíná jedinečnost mého evropského původu. Myslí si, že v sobě musíme nosit veškerou tu moudrost věků a generací, které vybudovaly impéria a civilizovaný svět, tak jak ho dnes známe. Ale je tomu tak?

Každopádně to všechno probouzí jakousi hrdost a přináší vzpomínku na imatrikulační projevy o vychvalování a reprezentování naší Alma Mater.

;-)

EvoDevo of American Crackers

Facts of Life I

A dnes si na několika případech z každodenního života ukážeme, že bohatství a diverzita různých kultur tkví v detailech, o původu a významu některýchžto se můžeme jen teoreticky dohadovat. Posouzení míry logiky řešení na odvrácených stranách oceánu nechám k případné diskusi pod článkem.

Jenom pro začátek - jezdí se tady samozřejmě vpravo, tedy ne jako v Anglii, ale občas tu jsou k vidění auta s volantem umístěným vpravo (tedy jako v Anglii). Zde se však nejedná o dovoz, je to čistě z důvodů praktických; jezdí tu takové miniutarní dodávky, kde je pouze jediné místo - pro řidiče a spolujezdce/obchodníka v jednom (= spoluřidiče). 

Pražské služby

Další profese, na kterou nemusíte být dva (či dokonce tři); srovnej!:

Allied Waste Services

V Americe nevedou kliky. Myslím kliky na dveřích (i když s kliky od slova klik se tu též stěží setkáte, když k posilování slouží američanům sofistikované přístroje). Dveře tu mají zásadně asymetrické - většinou se na jedné straně, v místech, kde bychom čekali kliku, nachází plechový plát, do kterého prostě strčíte. Z druhé strany kouká madlo, za které taháte. Pravidla směru otvírání dveří jsou tu mnohem intuitivnější obecně platnější než u nás - vždy ven z haly či chodby, takže nikde není třeba ukazatelů "tlačit" a "táhnout". Jedna vychytávka mi přijde zvláště sympatická. Často je kromě tlačné plechové desky na dveřích přítomen ještě jeden plech, umístěný dole a podélně. A to se výborně hodí, když máte ve zvyku si při otvírání "tlačmo" pomáhat nohou - tady se nemusíte obávat toho, že někomu ošoupete či, nedejbože, prokopnete dveře.

Dalším z takovýchto designových detailů je splachovací mechanismus na pisoárech. Všude v Evropě se tlačí čudlík do zdi, snad jako kdybyste si o něj chtěli v podnapilém stavu opřít hlavu. Zde se užívá páky, kterou zmákčnete shora dolů. Těžko říct, které z řešení je uživatele v podroušeném stavu jednodušší, vypadá to, že jsou obě "evolučně stabilní" ve svých oblastech.

Když už jsme v té koupelně, ani záchod tu nevypadá stejně. Američané si zřejmě na základě nějaké dobře financované vědecké studie uvědomili, kde že se ta záchodová prkýnka nejvíce ochcá..špiní (samozřejmě vepředu), a tak je v těch místech prostě seřízli. 

Všichni tu platí platební kartou, ale něco jako PIN tu ničí paměť netrápí. Jakákoli platba, byť jen za pivo v hospodě, je tu stvrzena posvátně, téměř jako je hodnota dolaru stvrzena samotným pánembohem - totiž podpisem. Na to, zda tam načmáráte obrazec či tři křížky, se však už nikdo nedívá.

Daň z přidané hodnoty? Pro obchody, ale i restaurace a bary jakoby nebyla, její existenci si uvědomíte až při pohledu na paragon, případně až při platbě. Všechny oficiální ceny včetně nápojů v hospodách totiž tuto položku postrádají, a tak můžete být občas překvapeni - chcete přihodit barmanovi čtvrťák dýško a ono mu to nestačí! (ale už se mi i stalo, že nad tím jen mávli rukou)

Rozloučím se s poznámkou o dokonalém americkém krbu. V domě jsou dva překrásné krby. Lenost mi dlouho zabraňovala zatopit si v jednom z nich při odpočinku u televize (rozuměj u televizních reklam). A to v něm byla hromada dřeva, jen takové to hrabátko, noviny a sirky scházely. Pak ale jednou jeden soused vstal od televize s tím, že zatopí. Pomyslel jsem si, pro mě za mě, když se s tím chceš trápit... Najednou se rozžhnuly plameny a krb byl pln ohně. V tu chvíli jsem si všiml, že soused pouze kdesi zmáčkl skryté tlačítko, a tím rozvášnil sadu plynových hořáků pod krbem. Po několika sekundách mi bylo jasné, že to "dřevo" taky nebude úplně přírodní a tím jsem ztratil veškeré iluze o romantičnosti takového topného systému. Horší může být snad jen oheň v LCD.

;-)