Skrze hudbu už jsem v Boulderu poznal mnoho zajímavých lidí. Jedno takové setkání nakonec vyústilo i v jedinečnou příležitost poznat úplně jiný způsob života, než na jaký jsem byl kdy zvyklý.
Masový hudební vkus místních obyvatel se dá rozčlenit na dva okruhy žánrů: pop (jako všude jinde v globalizovaném světě) a bluegrass. Samozřejmě, že v tak multikulturním městě, jako je Boulder, najdete všechno možné, bluegrass však vysoce vyčnívá v oblíbenosti, zvláště u starších ročníků. V mnoha barech pořádají pravidelné jam session, kdy se sejde i více než deset hudebníků s mandolínami, houslemi, kytarami a dalšími standardními i (ne)tradičními nástroji (viděl jsem tu i valchu). Já jsem se jednou nachomýtl k dvěma banjistům, pozůstatkům takové sešlosti. Jeden z nich měl vlastnoručně vyrobené, částečně bezpražcové banjo, na což byla opravdu radost hrát.
S druhým hráčem, Patrickem, jsem se poté dal do družného hovoru, během kterého jsem se dozvěděl, že žije v osadě zvané Sunrise Ranch, která patří spirituální komunitě Emissaries of Divine Light (~ Vyslanci svatého/božího světla; tyto české přívlastky mají možná příliš náboženské konotace oproti originálu). No a odpovědí na mou zvědavost bylo pozvání, ať se některý víkend přijedu podívat sám.
Minulý víkend se naskytla příležitost, že jsem se mohl jakožto absolutně nemobilní člověk obě cesty s někým svézt, tak jsem vyrazil s Patrickem a jeho ženou podívat se, o čem tedy taková komunita a život v ní je. Cestou jsme se samozřejmě zastavili na bluegrassovém koncertě v konaném v sále naprosto přeplňeném nadšenými fanoušky.
Komunita, která vede Sunrise Ranch, byla založena jedním člověkem, který, jak už to tak bývá, zažil okamžik osvícení, kdy se mu vyjevilo, jak je to s lidským vědomím a kam má směřovat. Dlouho cestoval po Státech a kázal, až v roce 1945 usoudil, že je na čase se usadit a založit základnu novému učení. Tak byl založen ranč nedaleko městečka s příznačným názvem Loveland. Ten slouží jako farma hospodařící podle zásad trvale udržitelného rozvoje a zároveň jako místo pro konání konferencí a neformálních setkání především ekologických, spirituálních, uměleckých a vzdělávacích organizací. Z těch také plynou do ranče prostředky. Pro tyto účely je tato lokalita naprosto příhodná - vodou bohaté údolí lemované skalnatými výchozy na úpatí pohoří Front Range. Ranč je také hlavním sídlem celé komunity, která se rozrostla za dobu své existence na vícero kontinentů.
Náplň života asi 80 obyvatel tvoří tedy hospodaření na farmě, zajišťování pohodlí pro účastníky konferencí a vedení vzdělávacích seminářů. Patrick vzdělává v oboru "permakultura", což je jinými slovy ekologické zemědělství. Naučil se tomu na vpravdě příhodném místě, v Zimbabwe roku 2008, kde díky hyperinflaci ztratily peníze veškerou hodnotu a lidé bez práce a bez peněz, ačkoli miliardáři, museli znovuobjevit vydobývání potravy ze země bez pomoci bílých velkostatkářů a jejich bílého prášku. Ještě, že babičky a dědové to ještě chovali v paměti. V paměti drtivé většiny Američanů ale nic takového nenajdete, a právě obnovení povědomí o těchto základních principech hospodaření s půdou, vodou a plodinami je zásadním Patrickovým cílem.
Další, poněkud obskurnější činností, kterou se zde lze zabývat, je takzvané vibrační uzdravování. Měl jsem možnost zpovzdálí sledovat, jak to probíhá: "Léčitel" stojí za "příjemcem" a předává mu skrze své ruce energii. A jelikož i léčitel občas potřebuje "dobít baterky", každou neděli se koná dobíjecí rituál a právě na ten jsem se díval. Reakce a pocity příjemců tohoto dobrodiní jsou různé, prý od obyčejného dobrého pocitu až po niterné propojení s proudy vis vitalis.
Významnou událostí každého týdne je nedělní "služba", kdy se členové vyzpovídávají ze svých zážitků a hnutí mysli, zpívají spirituály a zkušenější jakoby kážou o tom, jak nás uvědomění si sama sebe má dovést k lepšímu porozumění s lidmi a celou planetou. Učení komunity nesouvisí přímo s žádným existujícím náboženstvím, půjčuje si však tu a tam jejich slovník. Bůh je chápán nejčastěji skrze pantheistický rozvrh, ale to do velké míry závisí na jednotlivých členech komunity - někteří ho zde úporně hledají v sobě samých, jiní tu jsou spíše kvůli klidnému sociálnímu prostředí a bohy příliš neřeší.
A jací jsou tedy lidé a jejich životy? Všichni, se kterými jsem měl možnost promluvit, byli velice příjemní a zvídaví (samozřejmě, že jsem zabodoval hned od začátku díky svému vznešenému pražskému původu). Zakládají si tu rodiny, někteří tu prožijí celé životy, jiní přijdou a zase odejdou. Společně obědvají, vypomáhají si s dětmi, udržují ranč v chodu po všech stránkách, občas zahulí... Za celý ten den, který jsem tam strávil, jsem se nesetkal ani s náznakem nějakého pokřivení, a že jsem něco takového trošku čekal. I fakt, že Patrick má nevlastního syna, kterého vychovávají se ženou společně s jejím bývalým manželem a jeho ženou, a všichni mají přitom dobré vztahy, mi nepřišel nijak nenormální.
Okolo tohoto pobytu jsem se nezávisle s různými lidmi dostal k tématu života v komunitách a je zřejmé, že už tak vzrůstající trend tohoto ekonomicky a sociálně výhodného sbližování, kdy vznikají nové, umělé rodiny, bude následovat i nadále - Američané 21. století znovuobjevují princip vesnice.
;-)
Žádné komentáře:
Okomentovat