Moab, Utah
V jedne ruce Jack Kerouac, v druhe kytara, na zadech bagl se spacakem a sklenici burakoveho masla. Vyrazim na miniaturni petidenni roadtrip.
Stopovani v Coloradu nema chybu. Nikde jsem necekal dele nez deset minut, presun byl prekvapive rychly a plynuly. Me motto zni "dulezite je byt v pohybu" a tak neopovrhuju dvoumilovymi kroky pokud jsou v kyzenem smeru. V kraji zvanem Americke Svycarsko jsem stopnul par Svycaru, kteri poznamenali neco o tom, ze jim zdejsi krajina pripomina domov (aniz by vedeli).
Prujezd skrze Continental Divide, hlavni americke rozvodi, byl vskutku impozantni. Teplota okoli klesla nekam k minus deseti, na silnici val snih a my jsme se vnorili do nitra hory skrze Eisenhoweruv tunel. Na druhe strane cekal prislib slunce a povodi reky Colorado, ktera se sama zanedlouho pripletla zprava, odkudsi ze Skalistych hor.
Po nekolika malych kruccich me cekal nekolik set mil dlouhy skok v kamionu Mexicana Luise. V miste, kde jsem ho stopnul, stal jiz jeden stopar, shodou okolnosti tez z Boulderu, jenze uz tam cekal hodinu. Skocil jsem si pro bidny burger za dolar do Burger kingu a nez jsem se vratil, stopar byl pryc. Dostat se na toto misto mu trvalo o ctyri hodiny dele nez mne, coz povazuju za velky uspech horske trasy, kterou jsem si vybral oproti nizinne, kterou se vydal on.
S Luisem jsem uzil ohromnou legraci a dozvedel se spoustu pravdy o zivote imigrantu. Projizdeli jsme jednim z mnoha kanonu reky Colorado, kde balvany na spadnuti nejen vypadaji, vyslechl jsem si nekolik historek o stesti v nestesti, co se zde udaly. Co se mi stalo poprve je, ze mi ridic doslova vecpal dvacetidolarovku (a jeste k tomu Mexican, ze). Pozval jsem ho za to sandwich do Subwaye, o moc lepsi nez burget. Pomalu jsme se blizili k hranicim Colorada a Utahu, reka se odvinula nekam na jih. Hustota zalidneni klesla k nule a krajina se otevrela do sire polopouste pod serymi oblaky. Pouze na obzoru se tycily zasnezene vrcholky, predstavoval jsem si, ze za temi severnimi musi byt mesto vazenych Mormonu, Salt Lake City.
Na Crescent Junction me Luis opustil. Bylo by sice lakave pokracovat s nim do Vegas ci dal az do L.A., omrknout barak Mela Gibsona a vyfotit se na Chodniku, jak se ma a slusi, ale na to ted neni cas. Ja se tedy v poslednich paprscich slunce, ktere k me radosti vykouklo zpod cernych mraku, pokousel lapit ridice jedouci do Moabu. Zastavila misena rodinka v dzipu s otevrenou korbou a ja se ptam, tam dozadu nebo sem dopredu? Prej dozadu, tak vyskakuju na korbu a rikam si, to bude parada. Jenze slunce zalezlo a vichr zesilil, hlavne diky rychle jizde pana sofera. Zabalil jsem se do bundy, nasadil sluchatka a pustil Kansas. Brzy krajina zrudla a to ne barvami zapadu slunce, nybrz vlastni rudou barvou sedimentu. Blaznive skalni utvary lemovaly cestu a brzo jsem uvidel odbocku do narodniho parku Arches.
Do Moabu jsem dorazil za tmy. Nejaky kovboj v krame mi poradil hostel a nakonec me sem rovnou dovezl, vyborne. Za deset babek. Krome me jsou tu od pohledu vietnamsti veterani a pak dve nezavisle dvojice polskych dobrodruzek geolozek. Pry tu vcera snezilo - a ja se chtel slunit v pousti.
Zitra Canyonlands!
Later, bros
;-)
