pondělí 19. března 2012

On the Road, day 1

Moab, Utah

V jedne ruce Jack Kerouac, v druhe kytara, na zadech bagl se spacakem a sklenici burakoveho masla. Vyrazim na miniaturni petidenni roadtrip.

Stopovani v Coloradu nema chybu. Nikde jsem necekal dele nez deset minut, presun byl prekvapive rychly a plynuly. Me motto zni "dulezite je byt v pohybu" a tak neopovrhuju dvoumilovymi kroky pokud jsou v kyzenem smeru. V kraji zvanem Americke Svycarsko jsem stopnul par Svycaru, kteri poznamenali neco o tom, ze jim zdejsi krajina pripomina domov (aniz by vedeli).

Prujezd skrze Continental Divide, hlavni americke rozvodi, byl vskutku impozantni. Teplota okoli klesla nekam k minus deseti, na silnici val snih a my jsme se vnorili do nitra hory skrze Eisenhoweruv tunel. Na druhe strane cekal prislib slunce a povodi reky Colorado, ktera se sama zanedlouho pripletla zprava, odkudsi ze Skalistych hor.

Po nekolika malych kruccich me cekal nekolik set mil dlouhy skok v kamionu Mexicana Luise. V miste, kde jsem ho stopnul, stal jiz jeden stopar, shodou okolnosti tez z Boulderu, jenze uz tam cekal hodinu. Skocil jsem si pro bidny burger za dolar do Burger kingu a nez jsem se vratil, stopar byl pryc. Dostat se na toto misto mu trvalo o ctyri hodiny dele nez mne, coz povazuju za velky uspech horske trasy, kterou jsem si vybral oproti nizinne, kterou se vydal on.

S Luisem jsem uzil ohromnou legraci a dozvedel se spoustu pravdy o zivote imigrantu. Projizdeli jsme jednim z mnoha kanonu reky Colorado, kde balvany na spadnuti nejen vypadaji, vyslechl jsem si nekolik historek o stesti v nestesti, co se zde udaly. Co se mi stalo poprve je, ze mi ridic doslova vecpal dvacetidolarovku (a jeste k tomu Mexican, ze). Pozval jsem ho za to sandwich do Subwaye, o moc lepsi nez burget. Pomalu jsme se blizili k hranicim Colorada a Utahu, reka se odvinula nekam na jih. Hustota zalidneni klesla k nule a krajina se otevrela do sire polopouste pod serymi oblaky. Pouze na obzoru se tycily zasnezene vrcholky, predstavoval jsem si, ze za temi severnimi musi byt mesto vazenych Mormonu, Salt Lake City.

Na Crescent Junction me Luis opustil. Bylo by sice lakave pokracovat s nim do Vegas ci dal az do L.A., omrknout barak Mela Gibsona a vyfotit se na Chodniku, jak se ma a slusi, ale na to ted neni cas. Ja se tedy v poslednich paprscich slunce, ktere k me radosti vykouklo zpod cernych mraku, pokousel lapit ridice jedouci do Moabu. Zastavila misena rodinka v dzipu s otevrenou korbou a ja se ptam, tam dozadu nebo sem dopredu? Prej dozadu, tak vyskakuju na korbu a rikam si, to bude parada. Jenze slunce zalezlo a vichr zesilil, hlavne diky rychle jizde pana sofera. Zabalil jsem se do bundy, nasadil sluchatka a pustil Kansas. Brzy krajina zrudla a to ne barvami zapadu slunce, nybrz vlastni rudou barvou sedimentu. Blaznive skalni utvary lemovaly cestu a brzo jsem uvidel odbocku do narodniho parku Arches.

Do Moabu jsem dorazil za tmy. Nejaky kovboj v krame mi poradil hostel a nakonec me sem rovnou dovezl, vyborne. Za deset babek. Krome me jsou tu od pohledu vietnamsti veterani a pak dve nezavisle dvojice polskych dobrodruzek geolozek. Pry tu vcera snezilo - a ja se chtel slunit v pousti.

Zitra Canyonlands!

Later, bros
;-)

sobota 17. března 2012

Boulder, The Capital of Physics

Jistě nikoho nepřekvapí, že univerzitní město má jaksi vyšší průměrnou vzdělanost obyvatelstva než průměr. Přítomnost dvou špičkových univerzit - jedné vědecké a druhé spíše spirituální a metafyzické má za následek nebývalou koncentraci moderních idejí a konceptů kombinujících technologický pokrok se socializujícím humanistickým podtónem.

NIST
Podívejme se však na jednu vědní disciplínu, ve které Boulder nemá ve Spojených Státech obdoby. Uvědomil jsem si to při konverzaci s jedním PhD studentem jaderné fyziky. Už jen samotný fakt, že fyzikální fakulta každoročně vyplivne přes 70 doktorů o lecčems vypovídá a když tomu přidáte ocenění jako například tři Nobelovy ceny za posledních deset let, máte fyzikální instituci v top-ten amerického žebříčku. Síla výzkumu v oblasti fyziky však tkví hlavně ve spolupráci univerzity a četných ústavů okolo.

Nedaleko univerzitního kampusu má své sídlo Národní institut standardů a technologie (známější pod zkratkou NIST) - ústav, podle jehož cesiových atomových hodin si většina světa seřizuje čas (pravděpodobně i váš počítač).  Kromě jiného tu například zadefinovali metr, tak jak ho chápeme dnes.

NCAR
Výše, na samém úpatí Front Range, sídlí Národní centrum atmosferického výzkumu (NCAR). Už první týden mého pobytu v Boulderu mi bylo jasné, že tato oblast je jako stvořená pro meteorologický výzkum - téměř každý den jsem sledoval podivné atmosferické jevy spjaté s tlakovou a teplotní diskrepancí mezi prériemi a horami. Často je kupříkladu patrný výrazný předěl přímo nad Boulderem - severojižním směrem se táhnoucí linie na nebi, dělící oblohu na doslova modrou a šedou polovinu. Superpočítače zde počítají klimatické modely globálního oteplování, předpovídají počasí a zřejmě i osud celé Země (z fyzikálního hlediska).

Dalším ústavem, který rozhodně stojí za zmínku, je Národní úřad pro oceán a atmosféru (NOAA). Slouží jako zdroj a správce dat o globálním ekosystému Země. Nám může být zkratka NOAA povědomá jako zdroj satelitních dat pro předpovědi počasí, tato instituce se ale zabývá třebas i monitorováním lokalit mořského rybolovu, dlouhodobým výzkumem globálních atmosferických oscilací jako El Niño atd.


Z dalších veledůležitých institutů, které dále zvyšují kolektivní IQ Boulderu, můžu zmínit například Laboratoř atmosferické a vesmírné fyziky či Geologickou službu Spojených Států amerických, environmentálního ducha místních obyvatel reprezentuje Národní laboratoř pro obnovitelnou energii.






úterý 6. března 2012

Happy Dead Guy's!


Když se vydáte po Canyon Boulevard směrem na západ, čeká vás patnáct mil stoupání hlubokým kaňonem Boulder Creeku. Než se vynadíváte, krajina se otevře a vítá vás městečko Nederland. Poněkud paradoxní pojmenování pro horské sídlo lze vysvětlit historicky - před sto padesáti lety tu stejnojmenná nizozemská společnost provozovala zlaté doly. A když horníci po šichtě scházeli do města, bylo to pro ně stále "dolů", ačkoli nad mořem je to pořád ještě výše než nejvyšší bod Polska.

Nederland má přibližně patnáct set obyvatel, toto číslo se však až desetinásobí během prapodivné akce, která se tu koná pravidelně už jedenáct let. Jedná se o Frozen Dead Guy's Festival (= festival zmraženého mrtvého chlápka). Letos měli nahoře v Nederlandu pěkně větrno - 80 mil v hodině odválo hodně turistů zpátky do nížin. Vítr také dost ovlivnil můj zážitek z festivalu - když jsem vystupoval z auta, které jsem stopl v kaňonu a loučil se s jeho řidičem, poryv větru mě doslova přivál, užívaje kytary jako plachty, do cesty jednomu chlapíkovi jménem Greg, který mě rovnou pozval na nějakou ekologickou akci ve prospěch solární energie a využití hub v recyklaci odpadu ve Starbuck's Coffee Co.

Festival zmražené mrtvoly má dohady zahalený původ. Všichni se shodují, že hlavní roli hrál jistý "Grandpa" Bredo, původem Nor, který se přistěhoval do Nederlandu před desetiletími. Proslavil se však až svou smrtí. Oficiální prameny tvrdí, že jakmile někdy koncem osmdesátých let zemřel, jeho potomci jej odeslali na západ kryogenické firmě, která jim ho zamrazila v tekutém dusíku, kde měl spočívat, dokud technologie nepokročí dostatečně k jeho oživení. Z neznámých důvodů, zřejmě insolvenčních, dědeček se po čtyřech letech vrátil a rodina mu postavila přístřešek přímo za domem, kam mu pravidelně sypali suchý led, aby jim neroztál. Zde se oficiální příběh setkává s neoficiálním, který jsem zaslechl v ulicích. Ten tvrdí, že dědečka nikam neposlali, nýbrž že zemřel vprostřed zimy, načež byl ponechán svému osudu v hlubokém sněhu za domem. Když pak na jaře přišla obleva, rodina v obavách z rozkladu přistoupila k výše uvedenému opatření se suchým ledem.

Když pak dědečkova dcera odjela zpět do Norska a jeho vnuk uličník, který se dlouhá léta skrýval před americkými úřady, musel zanechat budování protiatomového krytu a dostal jednosměrnou letenku do domoviny, starost o přístřešek i jeho zmrzlý obsah přešla na městský úřad, který najal člověka na částečný úvazek, aby zajistil přísun suchého ledu. Uběhlo několik let v poklidu, dokud si kdosi v zastupitelstvu neuvědomil tak trošku zvrácenou atraktivitu pokladu, který přístřešek ukrýval.

Jelikož Nederland už sám o sobě byl vždy považován za hnízdo hipíků a jiných volnomyšlenkářů, představa založení festivalu na počest zmrazeného mrtvého muže nebyla asi ničím obzvláštním. Zde je třeba trochu odbočit a dodat, že dokonce i bouldeřané mají místní obyvatele za podivíny, nejen proto, že tu nedávno legalizovali marihuanu bez jakéhokoli předpisu a navzdory federálním a státním zákonům. Takže pokud vás tu chytnou městští policisté s dýmkou, pouze se na vás usmějí, případně od vás i něco koupí, běda však, jestli narazíte na kolem-projíždějící federály (kde by se tu ale tihle vzali). Nederlandští pak na oplátku žertují o boulderské posedlosti zdravou výživou a zelenou energií.

Od prvního ročníku v roce 2001 se festival stále rozrůstá, nabývá obřích rozměrů, přičemž si zachovává prvotní kouzlo rebelantské a undergroundové akce. Kromě výborné muziky, kterou hrají místní i přespolní kapely jak v barech, tak ve stanech mezi ulicemi (letos jim však stany odvál vítr, takže se hrálo pouze uvnitř), tu narazíte na všemožné soutěžní disciplíny spjaté s mrazem. Kupříkladu překážkový běh ve sněhu s rakví, kde podmínkou je věk člena, který sedí v rakvi - nad 75 let. Bowling s mraženým krocanem a závody v nasazování mražených triček se odehrávají přímo v ulicích. Pořádá se i vycházka k samotnému symbolu festivalu, ta je však již nehorázně zpeněžená, takže mě omluvte, fotky z ledového hrobu nemám.
Hypsizygus ulmarius na kartónu s lógrem

Pro mě naprosto jedinečný obrázek Nederlandu dokresluje nejmenší  diskotéka v okolí, kde se veškerá zábava odehrává na dvanácti metrech čtverečních, a vynikající houby rostoucí na směsi lógru a kartónu, kterými se prezentoval můj průvodce a jeho parťák. Vlastně tomu počátečnímu poryvu větru vděčím za následnou návštěvu VIP autobusu, seznámení se starostou města, šéfkou místního společenského centra, a hlavně za nespočet poukázek na místní pivo.

;-)

Zbývá se rozloučit typickým festivalovým pozdravem "Happy Dead Guy's!"



středa 29. února 2012

What's up On Campus

University se Colorado se může pyšnit jedinečnou institucí, která nemá v Praze obdoby. Je to University Memorial Center, zkráceně UMC - centrum kulturního dění v Boulderu. V této budově najdete několik restauračních zařízení, sály různých velikostí a sídla asi 90 studentských spolků, což ale ještě zdaleka nejsou všechny, které pod hlavičkou univerzity aktivují.

Mezi spolky najdete všechna možná zaměření - od klubu španělštinářů, muslimů či křesťanů pro Israel až po alianci gayů a heterosexuálů anebo klub hrající si na OSN. Tyto spolky produkují obrovské množství aktivit a společně s centrálně organizovanými událostmi zajišťují takřka nepřetržitý kulturní program. Za jediný den se zde může konat pět, někdy ale i více událostí typu přednášky, diskuse, koncertu či promítání.

Většina z událostí pořádaných na půdě je zdarma a co více, často je zajištěno občerstvení, což obyčejně bývá gastronomicky velmi zdařilá (až nedocenitelná pro mě) záležitost. Je pak trošku smutné, že na některých akcích, kam jsem se dostal, jsem si na dobrůtkách pochutnával třeba jen se dvěma dalšími diskutéry. To bylo v případě promítání dokumentu o militantních ochráncích přírody, kteří v posledním desetiletí až příliš často brali zákon a louče do vlastních rukou (mimochodem, tento dokument byl k mému překvapení nominován na letošního Oscara).

Není však proč se divit tak malé účasti, v ten samý čas totiž běželo předpremiérové promítání unikátního akčního filmu Act of Valor, který zaplnil jednu z největších poslucháren univerzity s kapacitou přes pětset lidí. A čím je ten film tak unikátní? Ministerstvo obrany za něj štědře zaplatilo hollywoodským producentům, kteří na oplátku vyprodukovali čirou bezpříběhovou propagandu. Američtí mariňáci kdesi v Iráku likvidují islámské teroristy, později jiní borci decimují jejich kolegy v Mexiku. Někde v závěru se jeden z hrdinů vrhne na teroristův granát a položením vlastního života zachrání davy okolo, což krásně dokumentuje princip, o kterém jsem se dočetl v tisku: generál vojsk ve Vietnamu se chlubil, že dosáhl poměru jednoho mrtvého Američana na deset Vietnamců - upadl v nelibost, jelikož lid/voliče nezajímá oněch deset, ale ten jeden.

Je však smutné, že ve stejném sále o týden dříve se mnou sdílelo nadšení z dokumentu o neutuchajícím zastánci rovnoprávnosti afrických američanů, Harrym Belafontovi, pouze okolo pěti lidí. Ten člověk očividně udělal pro černochy hodně, jen má smůlu, že v Boulderu se členů této menšiny příliš nenajde.

Abych ale učinil zadost vyváženosti prezentovaného programu, nelze nezmínit koncert dvou raperů z Chile, opět zdarma, na půdě UMC, ovšem k propagandě amerického imperialismu měli hoši velmi daleko. Během dvouhodinového vystoupení zkritizovali snad všechny aspekty hnijící monetárně-konzumní společnosti současně s americkou celosvětovou arogancí, postavili se za Fidela, Huga a další novodobé zbojníky. Všichni v publiku samozřejmě rytmicky kývali hlavami na jejich podporu.

Sobotní večer pak patřil velkolepé prezentaci islámských zemí pod taktovkou univerzitního spolku muslimů. Zpočátku se chodilo po stáncích jednotlivých zemí, kde jejich hrdí představitelé ukazovali jedinečnosti té či oné oblasti. Následovaly taneční a hudební vystoupení a vrcholem večera byl výstup palestinsko-amerického baviče, kterému se velmi zábavným způsobem podařilo vyjevit mnohé rozdílnosti arabského a západního světonázoru. Líbila se mi jeho upřímnost, se kterou kdesi odpovídal na otázky, zda nenávidí Židy - samozřejmě, že ne! a zda má Židy rád - samozřejmě, že... ne!

Zajímavé je zamyslet se nad zdroji tohoto multikulturního bohatství, které univerzita skrze tuto instituci skýtá. Možná to u někoho pomůže k uvědomění si situace školného v našem státě z jiné perspektivy. Za semestr na University of Colorado zaplatíte v přepočtu sto tisíc korun, pokud máte tu čest býti občanem státu Colorado alespoň po dobu šesti let nazad. Pokud jste z jiného koutu země, zaplatíte tři sta tisíc. Jen samotné školné je neuvěřitelným zdrojem prostředků umožňujícím takovéto filantropní výstřelky, nemluvě o miliardách proudících ze soukromých a v menší míře i státních struktur.


neděle 19. února 2012

Spirit or Opportunity

Skrze hudbu už jsem v Boulderu poznal mnoho zajímavých lidí. Jedno takové setkání nakonec vyústilo i v jedinečnou příležitost poznat úplně jiný způsob života, než na jaký jsem byl kdy zvyklý.

Masový hudební vkus místních obyvatel se dá rozčlenit na dva okruhy žánrů: pop (jako všude jinde v globalizovaném světě) a bluegrass. Samozřejmě, že v tak multikulturním městě, jako je Boulder, najdete všechno možné, bluegrass však vysoce vyčnívá v oblíbenosti, zvláště u starších ročníků. V mnoha barech pořádají pravidelné jam session, kdy se sejde i více než deset hudebníků s mandolínami, houslemi, kytarami a dalšími standardními i (ne)tradičními nástroji (viděl jsem tu i valchu). Já jsem se jednou nachomýtl k dvěma banjistům, pozůstatkům takové sešlosti. Jeden z nich měl vlastnoručně vyrobené, částečně bezpražcové banjo, na což byla opravdu radost hrát. 

S druhým hráčem, Patrickem, jsem se poté dal do družného hovoru, během kterého jsem se dozvěděl, že žije v osadě zvané Sunrise Ranch, která patří spirituální komunitě Emissaries of Divine Light (~ Vyslanci svatého/božího světla; tyto české přívlastky mají možná příliš náboženské konotace oproti originálu). No a odpovědí na mou zvědavost bylo pozvání, ať se některý víkend přijedu podívat sám.

Minulý víkend se naskytla příležitost, že jsem se mohl jakožto absolutně nemobilní člověk obě cesty s někým svézt, tak jsem vyrazil s Patrickem a jeho ženou podívat se, o čem tedy taková komunita a život v ní je. Cestou jsme se samozřejmě zastavili na bluegrassovém koncertě v konaném v sále naprosto přeplňeném nadšenými fanoušky.


Komunita, která vede Sunrise Ranch, byla založena jedním člověkem, který, jak už to tak bývá, zažil okamžik osvícení, kdy se mu vyjevilo, jak je to s lidským vědomím a kam má směřovat. Dlouho cestoval po Státech a kázal, až v roce 1945 usoudil, že je na čase se usadit a založit základnu novému učení. Tak byl založen ranč nedaleko městečka s příznačným názvem Loveland. Ten slouží jako farma hospodařící podle zásad trvale udržitelného rozvoje a zároveň jako místo pro konání konferencí a neformálních setkání především ekologických, spirituálních, uměleckých a vzdělávacích organizací. Z těch také plynou do ranče prostředky. Pro tyto účely je tato lokalita naprosto příhodná - vodou bohaté údolí lemované skalnatými výchozy na úpatí pohoří Front Range. Ranč je také hlavním sídlem celé komunity, která se rozrostla za dobu své existence na vícero kontinentů. 

Náplň života asi 80 obyvatel tvoří tedy hospodaření na farmě, zajišťování pohodlí pro účastníky konferencí a vedení vzdělávacích seminářů. Patrick vzdělává v oboru "permakultura", což je jinými slovy ekologické zemědělství. Naučil se tomu na vpravdě příhodném místě, v Zimbabwe roku 2008, kde díky hyperinflaci ztratily peníze veškerou hodnotu a lidé bez práce a bez peněz, ačkoli miliardáři, museli znovuobjevit vydobývání potravy ze země bez pomoci bílých velkostatkářů a jejich bílého prášku. Ještě, že babičky a dědové to ještě chovali v paměti. V paměti drtivé většiny Američanů ale nic takového nenajdete, a právě obnovení povědomí o těchto základních principech hospodaření s půdou, vodou a plodinami je zásadním Patrickovým cílem.

Další, poněkud obskurnější činností, kterou se zde lze zabývat, je takzvané vibrační uzdravování. Měl jsem možnost zpovzdálí sledovat, jak to probíhá: "Léčitel" stojí za "příjemcem" a předává mu skrze své ruce energii. A jelikož i léčitel občas potřebuje "dobít baterky", každou neděli se koná dobíjecí rituál a právě na ten jsem se díval. Reakce a pocity příjemců tohoto dobrodiní jsou různé, prý od obyčejného dobrého pocitu až po niterné propojení s proudy vis vitalis

Významnou událostí každého týdne je nedělní "služba", kdy se členové vyzpovídávají ze svých zážitků a hnutí mysli, zpívají spirituály a zkušenější jakoby kážou o tom, jak nás uvědomění si sama sebe má dovést k lepšímu porozumění s lidmi a celou planetou. Učení komunity nesouvisí přímo s žádným existujícím náboženstvím, půjčuje si však tu a tam jejich slovník. Bůh je chápán nejčastěji skrze pantheistický rozvrh, ale to do velké míry závisí na jednotlivých členech komunity - někteří ho zde úporně hledají v sobě samých, jiní tu jsou spíše kvůli klidnému sociálnímu prostředí a bohy příliš neřeší.

A jací jsou tedy lidé a jejich životy? Všichni, se kterými jsem měl možnost promluvit, byli velice příjemní a zvídaví (samozřejmě, že jsem zabodoval hned od začátku díky svému vznešenému pražskému původu). Zakládají si tu rodiny, někteří tu prožijí celé životy, jiní přijdou a zase odejdou. Společně obědvají, vypomáhají si s dětmi, udržují ranč v chodu po všech stránkách, občas zahulí... Za celý ten den, který jsem tam strávil, jsem se nesetkal ani s náznakem nějakého pokřivení, a že jsem něco takového trošku čekal. I fakt, že Patrick má nevlastního syna, kterého vychovávají se ženou společně s jejím bývalým manželem a jeho ženou, a všichni mají přitom dobré vztahy, mi nepřišel nijak nenormální.

Okolo tohoto pobytu jsem se nezávisle s různými lidmi dostal k tématu života v komunitách a je zřejmé, že už tak vzrůstající trend tohoto ekonomicky a sociálně výhodného sbližování, kdy vznikají nové, umělé rodiny, bude následovat i nadále - Američané 21. století znovuobjevují princip vesnice.


;-)

pátek 17. února 2012

Reason to believe?

Na úvod poznámka, která by měla veškerý (dlouhý) následující text uvést do kontextu. V americkém Kongresu je více otevřených homosexuálů než otevřených ateistů.

Dnešní večer byl naplněn dvěma zcela nezávislými, avšak tematicky úzce propojenými událostmi. První z nich byla přednáška z cyklu o výuce biologie - klasická univerzitní přednáška - a věnovala se základním znalostem, které by se měl čerstvý aspirant na titul z biologických věd dozvědět v přednášce o obecné biologii v prvním semestru na vysoké. Výborný přednášející nabádal studenty s částečným úspěchem k aktivitě, postupně jsme tedy dali dohromady některé základní pilíře tohoto předmětu, mechanismy realizace živé hmoty, spíše logický a fyzikálně-chemický základ společně s důrazem na historický aspekt života na Zemi, nežli seznam přírodnin - tak, jak jsme byli zvyklí středoškolskou biologii přijímat. 

Samozřejmě, na univerzitní úrovni jde od začátku o něco jiného než o seznam přírodnin, alespoň díky bohu na naší univerzitě, jde o to, že tato úroveň zůstane lidem ochuzeným o bakalářské studium biologického zaměření neznámá a tudíž mohou mít o přírodě a do velké míry i o vědě přírodu studující fundamentálně chybné mínění. Přiznat a uvědomit si evoluci je neobyčejně a pro někoho zdánlivě překvapivě těžké a toto nezaznělo pouze z úst přednášejícího. V podstatě existují dvě stěžejní těžkosti bránící přijetí evoluce - představa vlastní výjimečnosti a nutnost opěrného bodu - účelu neboli směřování. Kdyby byla evoluce vyprávěna s citem pro tyto přirozeně lidské vlastnosti, možná by nedocházelo k takovým debatám, jako k té dnešní, která následovala.

takováhle pitomost - only in America

Druhou událostí večera byla tedy unikátní diskuse nazvaná Reason to Believe in God (Důvod proč věřit v Boha), organizovaná klubem sekulárních a skeptických studentů. Jak název diskuse, tak název klubu zní dostatečně absurdně na to, aby člověk věděl, že toto je možné pouze v Americe. Nuže tedy sekulární studenti vybrali ze svých řad dva nejfundovanější jedince a vyzvali na souboj pár mladých kreacionistů z řad klubu Reasonable Faith (Rozumná víra). Jelikož jsem přišel o něco později, prošvihl jsem rozdávání jmenovek, kdy ateisté si připínali červené a křesťané modré. Dohromady se sešlo okolo stovky diváků.

Diskuse měla formu střídavých prezentací obou zúčastněných stran v naprosto důstojné a vyvážené atmosféře. Zprvu měla každá strana za úkol přednést argumenty pro existenci, respektive neexistenci Boha. Modří se tohoto úkolu zhostili se vší vervou, prezentovali jak kosmologický (kde se vzal vesmír a čas a vůbec), teleologický (směřování a účel) a morální argument, tak i argument vzkříšení. Přístup ve formě premis typu:

  1. Jestliže neexistuje Bůh, neexistují ani obecná morální pravidla.
  2. Obecná morální pravidla existují.
  3. Ejhle, Bůh existuje.
Čtvrtý argument je samozřejmě nejzábavnější, říká mimo jiné, že přece kdyby Ježíšovi učedníci neviděli skutečně jeho zmrtvýchvstání, nebo nedejbože sami ukryli jeho tělo, nepoložili by za víru své životy. (Doslova zaznělo: "Spíš by řekli: no dobře, kecali jsme, je schovanej u (sv.) Jana, hlavně nás nezavírejte do basy."). 

Rozumní věřící tedy vytáhli karty na stůl a bylo na sekulárních skepticích, aby vyložili své. Argumentace byla značně filosofická a terminologicky náročná, člověku přemýšlejícímu a obeznámenému s základními tezemi obsaženými v literatuře vesměs známá. Ale zbytečná. Proč opakovat dokola argument, že existence Russellovy neviditelné čajové konvice umístěné mezi oběžnými drahami Země a Marsu je stejně nevyvratitelná a ve své podstatě hloupá jako existence Boha? - každý kreacionista správně odpoví, že pro jakoukoli lidskou bytost znamená Bůh něco trochu jiného než konvice. (Ačkoli, pokud se oprostím od svého lidství jak jen to jde, je to argument ideální). Zajímavou odezvou byla narážka na skutečnost, že 15 milionů Američanů věří, že byli v minulosti uneseni mimozemšťany - nikdo neví, kolik z nich by za tuto pravdu" položilo život, ale zcela jistě je to nenulové číslo.


Nebudu popisovat další klasické argumentační souboje typu - Bůh vytvořil vesmír právě pro nás versus Nacházíme se zrovna v takovémto vesmíru, neboť kdyby byl jiný, prostě bychom tu nebyli. Já osobně jsem nasmál dost u obou prezentací, stejně tak i při následných dvou kolech vzájemných reakcí a vyvracování - přece jen, v pozadí celé evidenční mašinérie byla obyčejná hra dvou skupin dětí stavějících si bábovičky, každá na svém pískovišti. A pokud jsem se nesmál, chytal jsem se za hlavu. Jako nestranný pozorovatel (ne v samotné otázce, ale v posuzování kvality argumentů) musím vytknout křesťanům jejich agitační potenciál, který nedokázali utišit ani v tak svrchovaně neutrálním prostředí - například při záverečném slovu se oba věřící proměnili ve faráře nabízející pomoc a radu komukoli, kdo by chtěl být spasen následováním Krista, zatímco ateisté tento prostor věnovali vyvrácení Pascalovy sázky (ta jen pro úplnost říká: když věřím v Boha - mám po smrti dvě možnosti - nic, nebo Nebe. Jako bezvěrec mě buďto nečeká nic, anebo shořím v Pekle). Toto sice perfektně zvládli na racionální úrovni, ale na průměrné americké srdce by asi, hádám, platila více předchozí reklama na Ježíše.

Následovaly dotazy z pléna, které opět nepřinesly nic objevného, co by taky asi mohly přinést? Posuďte sami příklady: Definujte Boha. Nebo: Schvaluje Bible otroctví? Během těchto dotazů mě přepadl silný pocit, že jsem měl být někde úplně jinde - ve vedlejší budově probíhalo čtení španělské a galicijské literatury. Sebral jsem se a doufal, že stihnu ještě pár krásných slov, ale bohužel jsem dorazil s křížkem po funuse. Zbyly akorát koláčky, což jsem přijal jako dostatečné zadostiučinění - a vrátil se mezi debatéry.

Zajímavější byla až má osobní diskuse s reprezentanty obou spřátelených táborů. Nejprve jsem vyčinil obecně všem zúčastněným, že se debata točila stále dokola okolo prastarých filosofických slovních hříček, definic, svědectví apoštolů a období před velkým třeskem, což jsou témata, o nichž si každý může mlít svoje bez jakéhokoli porozumění druhé strany. 


Od ateistů jsem se pak o sobě dozvěděl, že jsem morální nihilista, což asi opravdu jsem. Já jsem jim totiž chtěl vytknout, že pokud nevěří v Boha/či obecně nadřazenou bytost, jak můžou proklamovat, že otroctví v Bibli je prostě špatné ať už člověk věří, nebo ne - to přece znamená, že dobro a zlo, tudíž morálka visí někde nad námi. Odpověděli mi, že si to nemyslí, že to ale přece nemůžou říct na veřejnosti. Tak na to jsem bezhlasně poznamenal - a kde jinde byste si to měli dovolit říct než při této příležitosti?

Se zástupci Ježíšových stoupenců jsem si měl mnoho co říci. Rozpomněl jsem se na předchozí přednášku o výuce evoluce a pídil jsem se po jejich vzdělání v tomto směru. Ó hrůzo, a v tu chvíli mi bylo jasné, že se asi musím stát středoškolským učitelem biologie, abych vyplnil své poslání na Zemi. Oba lektoři, založením kreacionisté, vyznávající potopu a Zemi starou pár tisíc let, mi tvrdili, že s mikroevolucí, což je fluktuace znaků v rámci jednoho druhu, nemají žádný problém, ale ať jim ukážu, jak se ze psa stane kočka (což by byla tzv. makroevoluční událost). Co mě trošku zarazilo, bylo, když mé uvažování obrátili proti mně. Řekl jsem totiž, že je krásné, že oni se podívají na oblohu a vidí neskonalé Boží dílo, zatímco já vzhlédnu k masivům Flatironů a vidím úžasný výsledek souhry desítky milionů let trvajících tektonických a jiných geologických procesů. Prohlásili, že jsem bezvýznamný mozek determinovaný chemickými reakcemi a instinkty jako pouhé zvíře. A jak prý můžu žít život s pocitem, že jsem náhoda, bez žádného důvodu a účelu na Zemi. Jak můžu vlastně obdivovat krásu, když pro mě nemá význam! V tu chvíli už pro mě byla konverzace pouze cvičením v angličtině (rozumějte, kouzlo cizích jazyků tkví právě v tomto, že ať už se bavíte o čemkoli absurdním a zbytečném, může vás hřát pocit, že se zdokonalujete v jazyce - v češtině jsem se o těchto věcech přestal vážně bavit již v prváku na vysoké).



Dostal jsem také za úkol najít psa, který bude s očividným zaujetím pozorovat západ slunce.

Rozešli jsme v neobyčejně dobré náladě, já jim doporučil shlédnout film The Man From Earth a oni mi doporučili Evangelium podle Jana, že prý Marek je moc hrr a ostatní jsou plná složných židovských tradic. 

A já si stále říkám, proč se mě lidé stále ptají, jak se vyvinul z žáby/bakterie/šimpanze člověk. Jak chtějí tito lidé s touhle neskrývanou a v Písmu posvěcenou nadřazeností žít v rovnováze s ekosystémem? A napadá mě jeden návrh - co takhle převrátit středoškolské osnovy naruby a vyprávět biologii pěkně od srážky Země s Theiou až po současnost. Jako v dějepise - čtyři miliardy let za čtyři roky, to je akorát na vytvoření zcela nového typu myšlení, které by dokázalo akceptovat a dostatečně mentálně visualizovat geologický čas - krerážto neschopnost je podle mě, abych se vrátil k ústřednímu tématu výše zmíněné pedagogické přednášky, největší překážkou v pochopení evoluce, ekvivalentní kontraintuitivnosti kvantové mechaniky v rámci fyziky. Akorát se bojím toho, že by to celé zase muselo končit člověkem...

any comments, huh?

;-)

... so the Dalai Lama smiled and said: Well, my son, life is like a beanstalk, isn't it?

sobota 11. února 2012

Ode to Old World

česká verze vespod:)

My friend says that everyone in Chicago wants to go to Paris and everyone in New York dreams of going to Rome. Apparently, here in Boulder every living soul desires to visit Prague and in case they have already done so, they cherish their memories as something truly exceptional.

For me this means a free ticket into a conversation with almost everyone I meet. It only takes to get to the question "where are you from?", to which I promptly respond, the city of one hundred towers. Most of the people start describing how beautiful the city is, how they wish they could travel there, sometimes it seems as though this is the ultimate goal of their lives. Everybody has friends that have been to Prague which means that they get the information and the excitement along with it firsthand. 

Other people, those who've had the chance to visit our capital, recall those beautiful events in their past - one lady, having learned that I come from Prague, started retelling how in her young days, in 1967, she went to the Czech Republic as a volunteer to work at a summer camp. Isn't it amazing thing to imagine that once it was Americans who went to work and study in Prague, not the other way around. Another man, a distinguished musician, closed his eyes and quietly said: Antonín Dvořák. I could hear the tones of New World Symphony in that moment. Then a girl, who would confess to having done something certainly crazy when she was in Prague: "In fact, in Prague it was the only time I went really crazy!" And something in her eyes told me that it was so.

For me these reactions mean that my status changes immediately - from just some guy with a weird accent to a respectable representative of the most beautiful town in the world.

The excitement about Prague has something to do with the reception of the Europeans in general. Boulder, in the first place, is a city of rich, educated and white people. One third of its population has a job connected to the University of Colorado. Although it could be considered a historical university (it was founded in 1876, the same year the State of Colorado was admitted to the Union and long before the universities of Brno or Bratislava), it seems like a child next to the seven hundred years old tradition of higher education of Prague. People of Boulder recognize the deep historical dimension of Europe, the continent that harbors thousand-year old cities and the wisdom of Greko-Roman cultural tradition in-situ. That's why they come hear and mesmerize in awe at all these historical monuments that we pass by on our way to school. 

Another friend of mine, of Navajo descent, keeps reminding me of the uniqueness of my european identity. He thinks we must contain within ourselves all the wisdom of the generations that built empires and developed the civilized world as we know it. But do we? 

It makes one feel proud, though. I recall all that Alma Mater stuff I had to listen to when I was being admitted to the university. 

;-)



Jeden můj kamarád pocházející z Chicaga říká, že tam každý chce navštívit Paříž a každý newyorčan chce do Říma. Zde v Boulderu očividně každý sní o návštěvě Prahy a pokud ji náhodou už navštívil, vzpomínku na ni řadí k těm nejkrásnějším.

Díky tomuto faktu zde můžu velice rychle navázat kontakt téměř s kýmkoli, stačí, aby došlo na otázku "odkud jsi". Jakmile se onen člověk dozví, že jsem z Prahy, začne popisovat krásu a magii tohoto města, co kde o něm slyšel, jak rád by se tam podíval - někdy až by člověk řekl, že je to hlavní cíl cestovatelských ambicí průměrného Američana (což může být docela univerzální pravda). Každý zná někoho, kdo již v Praze byl a teď šíří pověst matičky stověžaté po světě.

Ti lidé, kteří již v Čechách byli, reagují na mou odpověď nostalgickým vzpomínáním na minulost spjatou s návštěvou Prahy - jedna paní poté, co se dozvěděla, odkud jsem, začala vyprávět, jak zamlada, v šedesátém sedmém, odcestovala do Československa na letní dobrovolnický tábor. Není úžasné uvědomit si, že byly takové časy, kdy Američané jezdili k nám za prací a za studiem? A pak jeden pán, profesionální hudebník, pouze zavřel oči a tiše pronesl: Antonín Dvořák. V tu chvíli jsem v duchu zaslechl tóny symfonie Z Nového světa. Jedna dívka zase zavzpomínala a přiznala, že v Praze udělala jakousi hrozně bláznivou věc, na kterou nikdy nezapomene. A něco v jejích očích prozradilo, že to musela být opravdu šílenost.

Pro mě tyto reakce znamenají, že během okamžiku vzroste moje důvěryhodnost a sympatičnost o několik set procent z pozice kohosi s divným akcentem na úroveň čestného vyslance nejúchvatnějšího města světa.

Toto nadšení obyvatelů Boulderu z Prahy má cosi do činění s kladným přijímáním Evropanů obecně. Boulder je v první řadě město vzdělaných, bohatých a bílých. Třetina populace má zaměstnání přímo související s univerzitou. Tuto univerzitu lze považovat za historickou - byla založena v roce 1876, ve stejném roce jako byl stát Colorado přijat do Unie, tedy mnohem dříve než univerzita brněnská či bratislavská. Ovšem oproti vysokému učení v Praze je to malé děcko. Bouldeřané pociťují a uznávají tuto hlubokou historickou dimenzi Evropy, kontinentu tisíciletých měst a kontinuálního vývoje civilizace od slavných antických časů. Proto se také tolik podivují a strhávají pohledem na naše památky, kolem kterých my chodíme dennodenně do školy.

Jiný můj kamarád, původem navažský indián, mě stále připomíná jedinečnost mého evropského původu. Myslí si, že v sobě musíme nosit veškerou tu moudrost věků a generací, které vybudovaly impéria a civilizovaný svět, tak jak ho dnes známe. Ale je tomu tak?

Každopádně to všechno probouzí jakousi hrdost a přináší vzpomínku na imatrikulační projevy o vychvalování a reprezentování naší Alma Mater.

;-)




pátek 3. února 2012

Facts of Life I

A dnes si na několika případech z každodenního života ukážeme, že bohatství a diverzita různých kultur tkví v detailech, o původu a významu některýchžto se můžeme jen teoreticky dohadovat. Posouzení míry logiky řešení na odvrácených stranách oceánu nechám k případné diskusi pod článkem.

Jenom pro začátek - jezdí se tady samozřejmě vpravo, tedy ne jako v Anglii, ale občas tu jsou k vidění auta s volantem umístěným vpravo (tedy jako v Anglii). Zde se však nejedná o dovoz, je to čistě z důvodů praktických; jezdí tu takové miniutarní dodávky, kde je pouze jediné místo - pro řidiče a spolujezdce/obchodníka v jednom (= spoluřidiče). 
Pražské služby

Další profese, na kterou nemusíte být dva (či dokonce tři); srovnej!:
Allied Waste Services











V Americe nevedou kliky. Myslím kliky na dveřích (i když s kliky od slova klik se tu též stěží setkáte, když k posilování slouží američanům sofistikované přístroje). Dveře tu mají zásadně asymetrické - většinou se na jedné straně, v místech, kde bychom čekali kliku, nachází plechový plát, do kterého prostě strčíte. Z druhé strany kouká madlo, za které taháte. Pravidla směru otvírání dveří jsou tu mnohem intuitivnější obecně platnější než u nás - vždy ven z haly či chodby, takže nikde není třeba ukazatelů "tlačit" a "táhnout". Jedna vychytávka mi přijde zvláště sympatická. Často je kromě tlačné plechové desky na dveřích přítomen ještě jeden plech, umístěný dole a podélně. A to se výborně hodí, když máte ve zvyku si při otvírání "tlačmo" pomáhat nohou - tady se nemusíte obávat toho, že někomu ošoupete či, nedejbože, prokopnete dveře.

Dalším z takovýchto designových detailů je splachovací mechanismus na pisoárech. Všude v Evropě se tlačí čudlík do zdi, snad jako kdybyste si o něj chtěli v podnapilém stavu opřít hlavu. Zde se užívá páky, kterou zmákčnete shora dolů. Těžko říct, které z řešení je uživatele v podroušeném stavu jednodušší, vypadá to, že jsou obě "evolučně stabilní" ve svých oblastech.

Když už jsme v té koupelně, ani záchod tu nevypadá stejně. Američané si zřejmě na základě nějaké dobře financované vědecké studie uvědomili, kde že se ta záchodová prkýnka nejvíce ochcá..špiní (samozřejmě vepředu), a tak je v těch místech prostě seřízli. 

Všichni tu platí platební kartou, ale něco jako PIN tu ničí paměť netrápí. Jakákoli platba, byť jen za pivo v hospodě, je tu stvrzena posvátně, téměř jako je hodnota dolaru stvrzena samotným pánembohem - totiž podpisem. Na to, zda tam načmáráte obrazec či tři křížky, se však už nikdo nedívá.

Daň z přidané hodnoty? Pro obchody, ale i restaurace a bary jakoby nebyla, její existenci si uvědomíte až při pohledu na paragon, případně až při platbě. Všechny oficiální ceny včetně nápojů v hospodách totiž tuto položku postrádají, a tak můžete být občas překvapeni - chcete přihodit barmanovi čtvrťák dýško a ono mu to nestačí! (ale už se mi i stalo, že nad tím jen mávli rukou)

Rozloučím se s poznámkou o dokonalém americkém krbu. V domě jsou dva překrásné krby. Lenost mi dlouho zabraňovala zatopit si v jednom z nich při odpočinku u televize (rozuměj u televizních reklam). A to v něm byla hromada dřeva, jen takové to hrabátko, noviny a sirky scházely. Pak ale jednou jeden soused vstal od televize s tím, že zatopí. Pomyslel jsem si, pro mě za mě, když se s tím chceš trápit... Najednou se rozžhnuly plameny a krb byl pln ohně. V tu chvíli jsem si všiml, že soused pouze kdesi zmáčkl skryté tlačítko, a tím rozvášnil sadu plynových hořáků pod krbem. Po několika sekundách mi bylo jasné, že to "dřevo" taky nebude úplně přírodní a tím jsem ztratil veškeré iluze o romantičnosti takového topného systému. Horší může být snad jen oheň v LCD.

;-)

úterý 31. ledna 2012

Voices in the Sky


Ptačí písně, které jsme zvyklí slýchávat každým dnem nám postupně splývají s pozadím všednosti a jejich přítomnost a důležitost pro utváření pocitu z daného místa si uvědomíme, teprve když utichnou či jsou nahrazeny zvuky jinými. Všichni ti kosi, sýkory a sojky se určitým způsobem podílejí na pocitu "domova" a i když člověk překročí jednu či několik státních hranic, ptačí písně se mění jen zvolna a tak se domov v určitém smyslu stává docela širokým pojmem splývajícím se zoogeografickou oblastí.

Nearktická zoogeografická oblast mnoho familiérních písní domova neskýtá. Snad jen vrány všude krákají stejně. V Boulderu a v okolí se to hemží prapodivnými i zdánlivě povědomými opeřenci, většinou se mi je však nedaří ani vyfotit, natož nahrát. Takže sahám k wikipedii, abych překročil co nejméně autorských práv.

A na počest dnešních narozenin mé oblíbené ptačí etoložky zakládám seznam pozorovaných ptáků: 
(fotky budou zcela jistě přibývat; se snahou nahradit cizí vlastními)


American Robin (Turdus migratorius)


Steller's Jay (Cyanocitta stelleri)  


Black-capped Chickadee (Poecile atricapillus)


(...)


Bluebird, flying high
Tell me what you sing 
If you could talk to me 
What news would you bring 
Of voices in the sky 





neděle 29. ledna 2012

How to change the world

This is going to be transcription of a speech given at Pearl street by a man who claimed to be able to drive McDonald's into bankrupt in a single day.

V Boulderu je kromě University of Colorado ještě jedno vysoké učení, obskurní instituce s názvem Naropa. Je to snad prý jediná buddhistická univerzita v zemi a zabývá se tzv. kontemplativním vzděláváním (contemplative education, jestli vám toto řekne víc). To contemplate znamená asi toto: myslíte na něco intenzivně, ale bez přílišného úsilí a spěchu, prostě necháte tu věc působit v klidu na vaši mysl. Nuže, taková vzdělávací instituce, spojující to nejlepší z myšlenek starého Řecka a Indie, nepochybně produkuje samé zajímavé absolventy.

Jednoho jsem měl tu čest potkat nedělního večera na Pearl street, v centru Boulderu, jmenoval se Jay. Předesílám, že tento příspěvek je čistě alibistický, protože kdyby se tomuto Jayovi podařilo, to co chystá, a proslavil se po celém světě, já se budu moci chvástat, že na svém blogu už jsem o tom psal dávno a že když ještě Jay slavný nebyl, půjčoval si ode mě na Pearl street kytaru ...

Tak tedy, Jayův příběh začíná studiem medicíny, poté právě zmíněného hlubokého myšlení, načež obojí zintegroval při pobytu v hinduistickém klášteře. Teď je to vynálezce a vynalezl mimo jiné jakýsi přirozeně ergonomický polštář (v kontrastu s nepřirozeně ergonomickými teleshoppingovými exempláři). Teď zaměstná hordy válečných veteránů (což je ohromná penzionovaná pracovní síla ležící ladem), aby mu ty polštáře vyrobili. Až se začnou hromadit miliony v jeho non-profitové firmě, založí si Bank of Jay a umožní chytrým lidem, co mají nápady na zlepšení čehokoli, ale postrádají prostředky, aby své ideje realizovali. Jednim z cílů je založit řetězec zdravých jídelen vedle každého McDonaldu a během jediného dne udělat fastfoodovou revoluci.

Jak na to? Klíčem je neziskovost. Všechen výdělek zůstává lidem, kteří generují hodnoty - tzn. zaměstnancům. Zaměstnanci McDonaldů jsou odíráni až hrůza. Jak asi zareagují, když jim vedle vyrostlý zdravý "slow-food" nabídne práci za adekvátní (několikanásobný) plat, který je umožněn jednoduše tím, že nikdo "nahoře" nehromadí sám pro sebe. 

When your employer treats you like shit, you treat him like shit, too. Then you treat the customer like shit, because when you're treated like shit, you act like shit. We love our customers. We want our employees to love them, too. Therefore we love our employees.

Toť poselství hinduistického osvícence do roku 2012, roku boje za internetovou svobodu a konce světa, jak ho známe.

;-)

p.s.: Možná to dostatečně nevyznělo, ale očividně to nebyl žádný hlupák, to můžu zaručit.

středa 25. ledna 2012

Go Buffs!


Občané Colorada si jistě váží bizonů více než jejich předkové před sto lety.


Dávají to také patřičně najevo. Nejenže je v městě Boulderu bizon nejčastěji zobrazovaným objektem (ať už ve formě soch či plyšáků), všechny sportovní týmy pod hlavičkou University of Colorado nesou jeho jméno.

Měl jsem tu čest zhlédnout jeden z nejprestižnějších zápasů sezóny univerzitní basketbalové ligy:
Colorado Buffaloes vs. Arizona Wildcats
Basketbal je tu po fotbalu (americkém, přirozeně) nejoblíbenějším masovým sportem a na takový zápas chodí lidé patřičně připraveni a posilněni. Vstupné 5$ kapsu nebolelo a popravdě, v životě jsem předtím na podobném zápase nebyl (když nepočítám hokejové bitvy týmu Barvy a Laky Dvůr Králové nad Labem), tak proč ne poprvé právě zde. Pro zkušené návštěvníky sportovních akcí tohle budou možná triviality, ale já jsem byl několika věcmi dosti zaskočen. 

Řekněme, že prestiž této ligy je co se týče návštěvnosti zápasů srovnatelná s NBA. Kapacita jedenácti tisíc sedadel se naplnila vcelku rychle a každé sedadlo bylo vybaveno týmovým ručníkem a výtiskem novin pro speciální účely. Zaujali jsme místa v černo-žlutém koloradském kotli a můj kolega mi vysvětlil, k čemu slouží vyfasované vybavení. Ručníkem mácháš nad hlavou, když jdeme do útoku, noviny rozděl na půlky, jednu roztrhej a vyhazuj do vzduchu, když bodujeme, a druhou si pohrdavě a významně čteš, když se představuje soupeřův tým. 

Co mě nejvíc zaujalo ještě před začátkem zápasu, byl kompletní žesťový orchestr s bubeníkem na visuté konstrukci a dirigentem v popředí. Hráli nejen klubovou hymnu a aranže moderních popových hitů, ale i takové klasiky jako Led Zeppelin. Na pódiu (rozuměj na hřišti) se představily dvě nezávislé skupiny roztleskávaček, jejichž počet a a vůbec přítomnost jsem docenil až během zápasu.

Univerzitní týmy hrají dvakrát dvacet minut čistého času, ale z důvodu neuvěřitelné komercializace se tento čas násobí úměrně počtem reklamních vstupů. Hra sama o sobě byla zajímavá, týmy barevně (etnicky) vyvážené, v týmu domácích dokonce pro úplnost figuroval i číňan. A teď k čemu ty roztleskávačky. Přibližně každou minutu a půl se hra přerušovala a na obrazovkách se rozjely reklamy na všemožné sponzory, ale naštěstí, oproti chudákům televizním divákům, kteří neměli jinou možnost, než tyto vstupy komerce ochotně konzumovat, nám se nabízela krátká gymnastická a taneční vystoupení za doprovodu skvostné kapely.

Zápasu tam dole se rovnal snad jedině zápas ušních bubínků a hlasivek o život, neboť týmy hrály vyrovnaně a udržovaly napětí až do konce - a já jsem si postupně zažil všechny stereotypizované a synchronizované davové reakce - na útok, na obranu, na ehm.. "diskutabilní" výrok rozhodčího, na ošklivý faul atd. 

Domácí zajistili trojkou v posledních vteřinách sobě těsné vítězství o bod a svým fanouškům jistě signifikantně vyšší hladinu testosteronu na sobotní večer. 


A mně ještě dlouho zněla v uších hymna...


...CU knows no defeat
shoulder-to-shoulder we will
fight, fight,
FIGHT, FIGHT, FIGHT!

;-)

poznámka: a teď jsem si vzpomněl:
Barvy laky, olé!



pondělí 23. ledna 2012

These guys they don't give a shit...





Pravidla jsou dána jasně.
Hřbet se musí sklonit před ženskou, psem i koněm.




Will the cow YIELD TO these monstruous ents?

Living the Scripture

Říká se, že USA jsou jednou z nejvíce religiózních, ale i nejsekulárnějších zemí. Tedy, říká to přinejmenším zdejší pan domácí.

Mě samozřejmě tematika vztahu Američanů k náboženství a jeho okolností a důsledků často ovlivňujících dějiny, zajímá, a to ne pouze na základě absurdně pobožných kampaní prezidentských kandidátů či trefných popisů scientologické kosmogonie či původu Knihy Mormonů v South Parku (o Boratovi nemluvě:).

V neděli jsme měli v domě, kde přebývám, velkou akci. Členové boulderské mexické menšiny tu slavili první narozeniny nejmladší členky jedné z přítomných rodin. Bylo to dohromady asi padesát lidí, starší se bavili hezky španělsky a mladší ročníky k dorozumívání používaly zhoubu nekontrolovaného bilingvismu, totiž Spanglish. Vmísil jsem do společnosti, neboť okupovali kuchyň a já chtěl vařit. Od tohoto záměru mě odradily jednak obsazené sporáky, ale hlavně nabídka pravé mexické kuchyně. Dal jsem si s chutí říci a během večeře jsem se postupně dozvídal, o co se jedná, protože za celý týden, co tu bydlím, tenhle dům nezažil takový šrumec.

Byly to ovečky místní církve, která sdružuje španělsky mluvící křesťany, hlavně z Mexika, přirozeně. Jedna slečna mi nad talířem tortil s pálivou salsou ochotně vyprávěla, o co v jejich církvi jde - skupinově prožívat Krista, ne pouze číst Slovo boží. Nakonec jsem dostal vlídné pozvání na jejich "mši", kterou nazývají "el culto". Kdyby někdo pochyboval - stále jsem ateista a na mše regulérně nechodím, ale zvědavost a snaha o porozumění tomu všemu mě přemohla, tak jsem pozvánku přijal.

Na druhý den jsem se tedy během projížďky na kole stavil v nedalekém supermoderním kostele, který si hispánci pronajímají na nedělní odpoledne od nepochybně podobně založené církve Boulder Valley Church (název krásně vyjadřuje lokální charakter spousty zdejších církví). Přivítali mě velice vřele a já zahodil ostych a vmísil se do davu. El Culto se odehrával v posluchárně větších rozměrů a účastnilo se ho podle mého hrubého odhadu asi dvěstě lidí. Věkově neomezená akce, extrémně vysoký počet malých dětí samozřejmě u tohoto etnika nikoho nepřekvapí. Byla to prostě radost pohledět.

Obřad začal vskutku impozantně. Pastor, stojící na pódiu, promluvil zvučnou mexickou španělštinou, která se vyznačuje měkkostí vyslovovaných souhlásek a oproti klasické španělštině postrádá onu typickou hlásku, která je se podobá té na začátku správně vysloveného anglického "thought", což ji občas pro mé ucho činí úsměvnou. Ale pastor nezněl ani zdaleka úsměvně, naopak během jeho projevu se konstantně zvyšovala kadence a frekvence jeho hlasu, naléhavost sdělení a mantrické opakování několika vět, což je samozřejmě nejjednodušší cesta, jak přivést obecenstvo do transu. Cítil jsem to sám na sobě. Představte si zvuk, který vyplňuje celou halu a ve vlnách se v něm opakují fráze jako "Gracias al Señor", "La palabra de Dios", "Vivir en el Cristo", které jsou i člověku neznalému tohoto jazyka jasně srozumitelné.

A v grandiózním finále úvodní řeči, kdy nadšení a vytržení přítomných (přinejmenším polovina lidí se třásla s rukama nad hlavou, vykřikujíc blahoželání pánubohu) dosáhlo vrcholu, pastor umlkl. Po chvíli uvedl na pódium kapelu v klasickém rockovém složení a začala druhá část - kdo zná díl Christian Rock Hard ze série South Park, dokáže si to představit. Oslavné písničky s víceméně monotónní tematikou a donekonečna opakovanými refrény zněly nejméně hodinu, poté jsem usoudil, že stačilo, a odebral jsem se z chrámu Páně ven. Pro znalce ještě uvedu, že jedna píseň měla až podezřele stejnou melodii jako La Mer od skupiny Frameshift z alba věnovaného výdobytkům neo-darwinismu a zejména Richarda Dawkinse, všeobecně známého militantního ateisty.

Zpívali všichni a nahlas a, což je třeba vyzvednout, převážně čistě. Možná, že nejsem v kurzu, ale mám pocit, že tato akční forma náboženství se v českých zemích zatím příliš neujala. Každopádně, pro latinskoamerickou komunitu v Boulderu je to rozhodně obrovský stmelovací prvek.

;-)

poznámka: Když ve mně začalo upadat vytržení z poslechu velebných písní, začetl jsem se do výtisku New International Bible, tedy přesněji do dodatku k vydání z r.2011. Mírně mě překvapilo, nakolik se bibliologové snaží držet jazyk Písma aktuální a reflektovat lexikální posuny do takové míry, že dnešní Bible je již například naprosto genderově vyvážená (s čímž má angličtina obecně velké problémy) s cílem to accurately and faithfully render God’s unchanging Word in modern English.




pátek 20. ledna 2012

Biologické pátky na Colorado Avenue

Dneska tu proběhlo první tzv. colloquium, což je pravidelná událost, kdy se pozve úspěšný vědec z některého renomovaného ústavu, aby přednesl přednášku na téma evoluce a biologie vůbec. Dosti připomínající filosofii všem známých Biologických Čtvrtků ve Viničné.

Však jsem také hned svým sousedům vyprávěl, že u nás máme něco podobného a že nedílnou součástí takové sešlosti je i následná diskuse v hospodě, čímž jsem tak trochu naznačit, že máme něco navíc. Jenže záhy jsem zjistil, že na této univerzitě dotáhli tento typ přednášek ještě o krok dál k dokonalosti. Chlastá se totiž přímo ve škole, je k tomu určena konferenční místnost oplývající čerstvým ovocem a zeleninou, bezpočtem druhů sýra a odpovídajím počtem druhů piva a vína. Platí katedra.

Jediný "háček" tkví v tom, že jelikož je alkohol obecně v budově zakázán, všechen se musí vypít v oné místnosti, což nenásilným způsobem koncentruje dobrou atmosféru na jednom místě.

I když... Uterus je Uterus. A Ryba je Ryba. A na nic takového jsem tu zatím nenarazil...

mrk

pondělí 16. ledna 2012

What's the best thing about hiking?

Front Range je název nejvýchodnějšího pásma Skalistých hor a táhne se severojižním směrem napříč severní půlkou státu Colorado.


Historie a geologie této oblasti je dlouhá a pohnutá. Začíná starohorními žulami, až granodiority, které byly vyzdviženy ve svrchním karbonu (američani tomuto období s oblibou říkají pensylván) a zformovaly takzvané Ancestral Rockies.

Toto pohoří erodovalo po dlouhé miliony let a tím se kupily různé pískovce a arkózy, nakonec se několikrát po sobě celý region zaplavil mořem, aby byl se vším svým sedimentárním pokryvem zdvihnut během laramidského vrásnění ve starších třetihorách.


Prastaré vyvřeliny se draly na povrch a na nich spočívající pískovce se pod takovým tlakem ohýbaly a praskaly ve švech, až se některé sedimentární vrstvy octly v pozici kolmé na původní rovinu.









Krásným příkladem této převrácenosti jsou skalní útvary na východním svahu vrcholu Flagstaff, tyčícího se přímo nad Boulderem, kterým se říká Flatirons. Je to ráj horolezců a i když včera bylo vyloženě jarní počasí, překvapilo mě, co se jich tam takhle v půlce ledna vydalo.






Z Flatironů se otvírá krásný výhled na Velké Prérie, které se táhnou tisíce mil východním směrem až k Apalačským horám. 

Dnes jsem se vydal na menší túru na útvary zvané Red Rocks v místech, kde se rozvírá Boulder Canyon, hned na západním okraji města. Geologicky je to pokračování Flatironů, tedy prvohorní pískovce.









O kousek dál jsou vrstvy tzv. Lyonského pískovce, který je obohacený o křemen, čímž získal lososovou barvu, která je v kombinaci se sytě červenou barvou okolních pískovců charakteristická pro kampus University of Colorado.
A ta nejlepší věc na turistice? Zatím jsem byl na dvou výletech, na oba jsem vyrazil sám, ale ani z jednoho jsem se sám nevrátil.

A na závěr ponaučení:

neděle 15. ledna 2012

Welcome to the States!

Tak tohle už jsem tu slyšel asi desetkrát. Nejen na celnici, říkají mi to lidé téměř na potkání. Možná je to taky tím, že se s kdekým hned zakecám a jakmile se dozvědí, že jsem z ciziny, tak už mě vítají. Teda ne, že bych si fandil s angličtinou na rodilýho, popravdě mám s angličtinou dost velký problémy. 

A stále nevím, jak odpovídat na to věčný: Hi, how's it going?, Hi, what's up? how're ya doin'? či dokonce how'r'ya?

Takže pěkně od začátku. Jaký že jsou ti Američani zblízka a ve svém prostředí? 

Tak zaprvé, vůbec nejsou tlustí. Jsou možná trochu větší než na co je našinec zvyklý, ale vůbec žádná obéznost. Nebudu počítat, za kolika holkama jsem se tady otočil, ale rozhodně to tu v tomto ohledu není vůbec špatné. Ale hlavně, ať už guys, nebo gals, jsou tu hrozně rozmanití a na pohled zajímavý lidé, což je možná i dědictví hippies generace, která tu měla jedno ze svých útočišť.

S tím trochu souvisí druhý poznatek: Fast foody jak je známe my tu vůbec nefrčí, naopak, obrovský důraz se tady všude klade na nutriční hodnoty a jejich vyváženost, zdraví tu na vás kouká ze všech billboardů a organické/bio/eko potraviny jsou pomalu to jediné, co se dá sehnat. Což je hrůza děs pro loukosťáka jako já, protože jsou pekelně předražené. Ale už jsem našel tzv. 'merican standard řetězec hypermarketů, kde už se to dá skousnout.

Zatřetí, snad všichni, co jsem dosud potkal, byli ohromně přátelští, až tak, že člověk neví, co s nimi, jak moc děkovat a tak. Lidi se tu usmívají na potkání, a pociťuju tu takovej ten stav, kdy se neustále pohybuju na hranici pozdravení a nezdravení cizích kolemjdoucích - je to prostě na spadnutí. Častěji snad pozdravím, byť jen tichoukým "hey". V krámě cpou věci do tašek za vás a v obchodech, kde si něco objednáváte, třebas jídlo či sim-kartu a musíte chvilku čekat, zeptají se na jméno a pak, až přijde čas, tak ho pěkně vyvolají. Žádné číselné pořadníky nebo anonymní "pane, vy jste si objednal tuňákovou bagetu?"

Možná, že jsem prostě spadl na špatné místo pro pořádné posouzení... tohle nejsou Spojené Státy, tohle je Boulder, kde lidi jsou hodně specifičtí, liberální, podhorští a univerzitní.

Popisy tohohle druhu budou určitě následovat... je to fascinující :) Rád bych přihodil fotky, ale rozbila se mi čtečka karet, takže akorát z mobilu:


Výhled z naší terasy

pátek 13. ledna 2012

Secondary inspection

Boulder, 13.1., 8pm

Poprvé na půdě Spojených Států. Možná, že nechybělo mnoho, a poslali by mě zase zpět. A možná přeháním. Každopádně se mi dostalo té cti pocítit tzv. Secondary Inspection, které mohou požívat pouze cestující zvláště podezřelí personálu letiště.

Nezdál se jim můj bezvízový styk. Čekal jsem v místnosti, kde kromě lavic pro "obžalované" byla pouze televize hrající fotbal (americký, jak jinak) a v rohu stála obligátní "Stars and Stripes". Po chvíli se ozvalo "Sir" a začal rozhovor. Ptali se, co přesně hodlám ve státech dělat. Bylo mi vysvětleno, že kdybych náhodou chtěl konat nějakou činnost, prospěšnou pro University of Colorado, potencionálně bych tím okrádal občany Spojených Států o jejich práci, a na to že bych potřeboval zvláštní vízum. Vysvětlil jsem, že kromě vědeckých diskusí to tu ničím neobohatím a s tím byl drsný úředník vcelku spokojen. Nakreslil si schéma a hledal v něm zdroje mého financování - naštěstí všechny mé zdroje pocházejí odsud. Když mu pak jeho kolega dovysvětlil, co že je ta mihule, vypadal spokojený úplně. Výsledkem je, že ESTA, tedy bezvízový styk vcelku funguje, ale občas je potřeba vážit slova a v každém případě je třeba mít peníze zajištěné pouze z české strany.